To je absurdní! (Situace koní ve vybraných krajinách)

Úvodem bych chtěl prohlásit, že nemám ke koním kladný vztah a za objekt studia při seminární práci z Geografie zemědělství jsem si je vybral proto, abych k nim cestu nalezl. Věc se má asi následovně. V Kolumbii a v Kazachstánu se v současné době rozmáhá chov koní.

Kolumbijská odrůda, tzv. Coca-snow, se vyznačuje širokými nozdrami (v extrémních případech až o velikosti několika basketbalových míčů), celkově nepříliš vyvinutou svalovou hmotou – což je přičítáno na vrub častému pojídání určitých zemědělských plodin - a na první pohled patrnou nevraživostí.

Kazachstánská odrůda Payandgo je pravým opakem. Nozdry má obvyklé velikosti, navíc silně prorostlé ochlupením, je robustní a s každým dobře vychází. Dalším typickým znakem tohoto tahouna Kazašské ekonomiky je nepřítomnost ocasu, kterýžto je nahrazen asi padesát centimetrů dlouhým plstnatým útvarem vyrůstajícím z řitního otvoru.

Za zmínku stojí, že v Argentině se po tamních pampách prohání plemeno, kterou mnozí odborníci označují za křížence předcházejících dvou odrůd. Ve skutečnosti tento hybrid připomíná spíše yettiho s předloktím přirostlým k nosu, širokými nozdrami a se silným, avšak oproti kazašské odrůdě krátkým svazkem chlupů vyrůstajícím rovněž z řitního otvoru. Molekulární biologové, genetici ani chovatelé koní dlouhou dobu nemohli tomuto veskrze zvláštnímu tvoru přijít na jméno. Po dlouhých letech zavrženíhodných ba i směšných výplodů molekulárně-genetických hypotéz přišel německý filosof Rudolf Pes se zajímavou teorií. Avšak dříve než přejdeme k Psově teorii, uveďme si několik základních faktů a termínů nutných pro holistické pochopení následující hypotézy.

Jak známo, krůta, nehovoříme-li zrovna o absolutně slavnostní kompletní večeři, má na rozdíl od jiných tzv. ptáků sedm druhů masa. Pokud bychom je měli vyjmenovávat, začali bychom pochopitelně nejprve s krůtím. Dále obsahuje tento „lahůdek“ ještě hovězí, vepřové, kuřecí, telecí a krabí maso, přičemž po obvodu je obetkán chapadly z chobotnice. A chobotnice, zejména tedy její chapadla, jsou dalším ztěžejním bodem našeho stručného výkladu.

Chobotnice malajská, resp. její suchozemská forma, se v posledních desetiletích v rámci potravního řetězce specializuje zejména na žirafy. Loví je tím způsobem, že jednoduše nastaví chapadlo a předstírá, že jde o list. Chobotnice má osm zcela rovnocenných končetin, však jednu z nich má přeci jen nejraději. A je to právě končetina sloužící k lovu. Nic netušící žirafa v očekávání šťavnatého oběda přistoupí a domělý list se snaží pozřít. Chobotnice zatím nechává žirafu v omylu. Dalo by se říct, že vzhledem k nepříliš dávné adaptaci na tento druh potravy nejprve ani nejeví zájem. Když však žirafa už poněkolikáté kousne do stejného místa, chobotnice pocítí bolest a rozhořčení. V té chvíli žirafu uchopí doslova pod krkem a povídá: „Žirafo, mě ten list jako bolí a jestli si myslíš, že mě tady budeš jako tak okusovat, tak mě radši neser!“ Z takového upozornění je patrné, že chobotnice malajská si doposud neosvojila briskní vyjadřovací schopnosti své příbuzné z Kanady.

Dalším německým autorem zabývajícím se revolučními evolučními teoriemi je Antonín Widlak. Ve své knize „Atlas oblaků, fugu a chobotnice“ (1721) uvádí, že chobotnice malajská je dokonce evolučně po mnoha stránkách vyspělejší než její kolegyně z Kanady, ovšem pro svou izolovanost a hlavně neustálou zatrpklost spojenou s neperspektivními vyhlídkami malajského venkova ztrácela během evoluce své rétorické dovednosti, což je neochvějitelně patrno na příkladu uvedeném v nejmenovaném díle australského telegrafologa Jean-Luc Michela von Ausgerechnet Spielen Machen. Machen ve svém pojednání o kataklyzmaticky obstrukčním žalmu, který je mimo jiné otištěn ve Starém zákoně pod názvem „4/5 Utrakis obézní“ praví, že: „Ten, jehož soužení na tělesu nebeském se ztrácí v jařmu informací, budiž vedví rozdělen. Za svou pravou polovic ponechmeť pochodeň třímající lásku, za levou zášť. Budiž Bůh omlouvající všechna prohřešení srdcervoucím řevem zvířat z potápějící se archy.“

Jak již mnozí z vás tuší, nejde o konfesi starověkého, nýbrž mnohem staršího stáří. Stáří je tak staré, jako sama líheň mudrců. Patrně nejzáhadnějším projevem této teorie stává se přivyklost absurdnu. No jen si to zkuste, přijít například za doktorem biologie a zeptat se na jakoukoliv banální otázkou týkající se třeba tajemných sil tahajících za provázky evoluce. Zkuste si na katedře geografie vyžádat odpověď na vliv představ o vzdálených zemích na objevitelské cesty. Ptejte se na jakýchkoliv místech univerzity na témata, která trápí vaše duše v hloubi. Zeptejte se kohokoliv na cokoliv. Co se opravdu tady všude kolem děje?

Právě touto otázkou se zabýval další náš hrdina Honza von Bystřic onoho večera, kdy hvězdy počaly hasnout. Postavit chobotnici do útoku, či do obrany? Rozhodl se nakonec pro obojí. Zadní chapadla se zabývala převážně defensivou, přední útokem. Vždyť už i v minulosti proslavily se chapadla svou bezostyšnou lačností po vítězství!

tuto sprostost zařídila

SPOLEČNOST PŘÁTEL MECHU

(Zde bych rád uklidnil přátele: Ne, nezbláznil jsem se. Článek je výplodem jednoho z četných studentských setkání v Olomoucké pohostinné restauraci Doga - cca. rok 2003)