Šest dní v Praze v době krize

Šestidenní dovolená v Praze a nepostřehnutelné postřehy.

Tak jsem se zase po nějaké době vydal na pár dní do České Republiky, tentokrát do Prahy. Praha se neuvěřitelně mění. Z Anděla je konzumní centrum západního břehu Vltavy. Buduje se, staví se a Praha vzkvétá. Všude je plno turistů, plno cizinců. Praha nám zkosmopolitněla. Dokonce už i naše první polistopadová menšina začíná mluvit česky: „Kcete na to tatarku nebo kešup? Čicet dva korun.“

I Češi v Praze jsou, řekl bych, o něco příjemnější. Zhruba po třech dnech jsem se už v restauraci nebál navrhnout, jak bych chtěl svůj steak propečený. Ještě před několika lety bych si něco podobného nedovolil; při pohledu na blížícího se číšníka mi srdce skákalo v krku, potichu jsem šeptal svou objednávku do stolu a za každým slovem jsem od číšníka čekal pohlavek. A objednat si k pití něco jiného než pivo? „Je to kacíř, upalte ho!“ hulákal číšník a s nasupeným výrazem mi přinesl můj nealko-drink. Ovšem dnes? Kdepak! Klidně si můžete dát brusinkový džus smíchaný s pomerančovým do půllitru. Číšník ani necekne. V jedné restauraci na Vinohradech jsem si dokonce dovolil objednat steak medium-rare! Rozplýval se na jazyku jako cukrová vata. Pohádka.

Pohádka jako z knížky, kterou mi předčítala babička za dob hroutícího se komunismu. A jako každá pohádka je i tato Pražská výstižnou parafrází na skutečnou podstatu věcí a nese v sobě určité morální ponaučení. Jak je možné, že se najednou máme tak dobře? A nesouvisí to nějak s tou hospodářskou krizí?

Už jsme v Evropě?

Dnes se máme mnohem lépe než před pouhými deseti lety. Pokud se HDP na osobu dá považovat za měřítko blahobytu, žijeme si dnes na vyšší noze než portugalci a na malinko nižší noze než řekové. HDP na osobu v Praze je o dvě třetiny vyšší než průměr HDP Evropské unie. Jistě, pražané si vegetí pohodlněji než zbytek republiky, ovšem ani ten z valné většiny nestrádá. Proč tedy tolik pláčeme a do budoucna hledíme se strachem? Proč nám ten steak v puse tolik hořkne při slově „krize“?

Celý západní svět se poslední dobou jaksi změnil. Jak píše Štěpán Binko ve svém posledním článku, zlenivěli jsme a naučili jsme se žít na dluh. Stále více věcí měříme jejich finanční hodnotou, čehož si všimly banky a umožnily nám prožívat náš život více naplno - utrácet více peněz, stavět větší domy, jezdit lepšími auty a v restauraci si objednat steak medium-rare beze strachu. Jaktože si toho nevšiml stát? A kdo je vlastně ten stát? Nejsme Stát náhodou My?

Zlenivěli jsme a s námi i stát. Přestali jsme se ptát. Nestaráme se o to, co nám umožnilo náš rostoucí blahobyt. Nestaráme se o základní principy demokracie. Nezajímá nás, odkud se peníze berou. Kdo z nás vůbec ví, co jsou vlastně peníze? Co vyjadřují? Kdo je „tiskne“, kdo vytváří ty miliony spotřebitelských účtů? Kdo bohatne na naší nevědomosti? A proč?

Demokracie

Obecně se má za to, že žijeme v demokratickém systému. Jednou za čtyři roky jdeme k celostátním volbám, jednou za čas máme možnost zvolit pár hejsků do europarlamentu či do krajských zastupitelstev. Žijeme v domění, že tím cosi měníme, že určujeme chod státu a Evropy. Naivně věříme, že měníme svět. Opravdu?

Kdo z nás má možnost ovlivnit rozhodování banky? Kdo z nás má za ty čtyři roky mezi volbami možnost rozhodnout, kolik spotřebitelských účtů banka otevře? Kdo z nás má vůbec takovou možnost u volební urny? Kdo z nás má možnost ovlivnit například výstavbu onoho obchodního centra na Andělu? Kdo z pražanů vůbec tuší, co se chystá s jeho milovaným Prokopákem a Dalejským údolím? Kdo z pražanů tuší, že zde má možná proběhnout výstavba až padesáti tisíc bytových jednotek? Kdo z vás se ptá, jaký vliv bude mít zástavba Prokopáku na životní prostředí v Praze? Kdo z vás se ptá, kdo bude výstavbu financovat a kdo na ní zbohatne? A kdo z Vás s tím hodlá něco dělat?

Ona totiž ta demokracie nekončí u voleb. Stejně jako máme zodpovědnost za svou peněženku, za svou práci, vzdělání a blahobyt, měli bychom také cítit zodpovědnost za to, co se děje „tam nahoře“ a kolem nás. Ať už máme na mysli banky, vlády či Prokopák. Zlenivěli jsme a přestali jsme se ptát, čímž jsme se sami zřekli práva na demokratické rozhodování.

Krize

Budoucnost bych přesto neviděl tolik černě, ačkoliv jsme jako civilizace šlápli poněkud vedle. Svět se nyní vzpamatovává z dlouhého běhu na kyslíkový dluh a popadá ztracený dech. Zastavil se přehodnocuje. Ne nadarmo se nynějšímu stavu říká „credit-crunch“, neboli „krize důvěry" v přeneseném významu. Ztratili jsme důvěru v budoucnost, ztratili jsme důvěru v banky a banky ztratily důvěru v nás. Ztratili jsme důvěru ve vlády, státní aparát. Ztratili jsme důvěru sami v sebe. A ne bezdůvodně. S otevřenou pusou pozorujeme tu obrovskou mašinerii finančních, developerských a státních monopolů, které stále více určují náš život a které nás díky našemu nezájmu uvrhly do dnešní krize.

Co s tím?

Musíme jednat. Musíme změnit naše postoje, naše pohodlné návyky a náš celkový pohled na svět. Musíme si znovu uvědomit a připomenout, že svět je náš. Že svět nekončí na hranici našeho pozemku. Musíme si uvědomit, že máme zodpovědnost, které se čím dál více dobrovolně zříkáme.

Musíme se ptát, kam se poděl ten kus ztracené demokracie a střízlivě zhodnotit naše životy a role. Měli bychom se mít na pozoru před dalšími experimenty vlád, bank a developerů. Měli bychom podrobně zkoumat programy politických stran, které nám v současné atmosféře strachu nabízí nebezpečná řešení ve formě třicetikorunových lízátek. Měli bychom se mít na pozoru před těmi, kteří říkají, že všechno je v pořádku. Musíme se více podílet na chodu našeho světa, musíme využívat našeho práva na demokratické rozhodování.

Kdo z vás by například povolil státu půjčovat si peníze v době několikaprocentního růstu? Kdo z vás by chtěl mít z Prokopáku další sídliště, které zastaví provětrávání téměř celého centra Prahy? Kdo z vás by bankám povolil vydávat miliony kreditních karet? A kdo z vás se někdy ptal, jakými prostředky můžete jako občan těmto šílenostem zabránit?

Žijeme v demokratickém systému a tudíž máme možnost rozhodovat o chodu věcí. Jen jich nevyužíváme. Jsme totiž líní. Výměnou za kreditku na sobě necháváme parazitovat nadnárodní banky a korporace. S úsměvem a hubou plnou medium-rare steaku nechápeme, že si za krizi můžeme vlastně sami.