Předvečer svátku zamilovaných - Pátek Třináctého

Jak to vypadá, když se vám do restaurace nahrnou lidi, co běžně do restaurace nechodí. Zážitky číšníka.

Přivydělávám si jako číšník v jedné z Londýnských „lepších“ restaurací. Kategorie „lepší restaurace“ znamená, že v průběhu roku naši zákaznickou základnu tvoří především zástupci vyšších společenských tříd – lidé vzdělaní, slušní, vychovaní, a tudíž zkušení stolovníci. Práce v takovém zařízení je veskrze příjemná: nikdo nám neblije po chodbách, nespí pod stolem, nikdo nám v restauraci nehuláká ani nevyhrožuje. Naopak. S hosty se dá dobře vycházet a podiskutovat na nejrůznější témata od politiky a ekonomie až po kulturu a divadlo. Restaurace se navíc nachází blízko Westminsteru, takže k nám často zavítá nejeden významný státník či politik.

Situace se však naprosto obrátí, pokud je v dohledu nějaký svátek, jako například Vánoce nebo Valentýn, či pokud se skupina lidí rozhodne vyhodit z kopýtka a oslavit narozeniny v luxusním stylu. Jako například včera večer, v pátek třináctého.

Od začátku směny se restaurace plnila nejrůznějšími dvojicemi, které ve snaze luxusně oslavit svátek zamilovaných sáhly hluboko do kapsy. Takový páreček většinou usedne ke stolu a začne mávat. Objednávku většinou začíná muž dotazem na sortiment točených piv. Následují krušné chvíle při vysvětlování, že by bylo dobré objednat si nejdříve předkrm a hlavní chod až potom a nekonečné krkolomné překládání nejrůznějších francouzských výrazů z menu (které si většinou vymýšlím na místě, neb se v nich sám nevyznám). Tělnatější zákazníci se zpravidla ptají na sortiment dezertů ještě dříve, než si objednají první drink.

Londýn je také význačný tím, že zde žijí početné menšiny přistěhovalců, z nichž někteří neměli možnost naučit se dostatečně číst a stávají se tak noční můrou předsvátečních směn – takový zákazník, když například uvidí v menu položku „Pesto, tomato and gorgonzola risotto cake (Rizotový koláček s pestem, rajčetem a gorgonzolou)“ je schopen objednat si způsobem „I’ll have that tomato“ (Dám si to rajče). Logicky je pak velmi překvapený, když mu nepřistane pod nosem rajče, nýbrž koláčky. Často se pak domáhá nápravy, čímž mě neskonale vytáčí.

Ovšem vrcholem včerejšího večera byla narozeninová oslava. Mladá dívka objednala stůl pro 24 lidí na osmou večer. Podotýkám, že zaplatila zálohu 240 liber (10 za každé místo) pro případ, že by její hosté například nedorazili v plném počtu. Což se nakonec stalo.

Stůl tedy měli objednaný na osmou. O půl deváté se připotáceli první čtyři stolovníci, usedli do židlí a začali mávat. Přišel jsem ke stolu s bločkem, do kterého jsem si už po cestě napsal ‚4 x pivo‘. „Jaké máte točené?“, zněl první dotaz. „Paulaner, Bavorský ležák“, odpovídám s úsměvem. „Tak nám přineste čtyři.“

Jasné jak facka.

V devět hodin dorazila organizátorka se třemi dalšími kamarády. Bohužel jsem ji musel upozornit, že pokud nezaplní většinu objednaných míst, přijde o zálohu, načež ve skupince vypukla panika. Po chvíli se vedení ujal mladý oslavenec, který všem stolovníkům nakázal obvolat známé, kteří bydlí poblíž a byli by schopni se dostavit na oslavu narozenin.

V 9.45 dorazilo dalších 9 stolovníků – mladý pár s asi dvouletým dítětem, dále rodiče oslavence s jeho sourozenci a jako poslední se dovalila jeho 150 kilová „sestřička“, která mě asi po minutě žádala o ‚dessert menu‘ a prosila mě, ať jí co nejrychleji přinesu čaj s medem. Bože, a to už bylo deset pryč.

Nakonec vše proběhlo vcelku dobře: rodinka byla příjemná a mladíci mě kromě neustálé potřeby ležáku ničím neotravovali. Zlom však nastal u placení.

Když jsem prvně-příchozí skupině přinesl účet, zaslechl jsem nesouhlasné zamručení a začal tušit problém. Po asi půlhodinovém počítání a skládání peněz na hromadu se celá skupina podezřele rychle zvedla a mašírovala směrem k východu s ležérním: „All right mate, your money’s on the table“ (V pohodě, kámo, prachy máš na stole). Šéf spočítal peníze.

Jasně, prachy sice jsou na stole, ale o 45 liber míň než stálo na účtě. Vyběhl jsem tedy ven a důrazně mladíky požádal, jestli by byli tak hodní a doplatili zbylou sumu. Naštěstí jeden z nich nebyl úplně opilý a obnos pak zaplatil šéfovi, který mi chvátal v patách. Blázinec hadra. V noci jsem spal jako zabitý.

No ale na druhou stranu se už těším, až k nám zase zavítá podobná sebranka, jelikož zase budu mít o čem psát. Snad se Vám článek líbil.