Proč bych na některé
diskutéry rád promluvil vulgárně a proč už nebudu psát na vážná témata
Když si tak pročítám reakce některých diskutérů na své (i jiné) články, pění se mi krev v žilách. Poté, co jsem jednou po ránu četl reakce „odborníků-klimatologů“ a „pravicových extremistů“ jsem vstal od počítače a s několikanásobně zvýšenou hladinou adrenalinu si šel uvařit kávu. Kromě toho, že jsem se u kávy zapřisáhl, že už nikdy nebudu psát politicko-ekonomicky laděné texty, jsem také přemítal, co jsou tihle diskutéři za lidi. Hulváti, burani, zlomyslní hajzlíci, nevzdělaní puberťáci či zakomplexovaní chudáci? „Nenene, Milane, uvažuješ stejně jako oni, zkus to konstruktivně,“ odpovědělo mi svědomí se zdviženým prstem. „Musí v tom být něco jiného.“
Diskutéři budou nejspíš jen obyčejní lidé, ovšem ovlivnění jistým situačním faktorem, který bych nazval „Vzdálenost od reakce“.
Faktor vzdálenosti od reakce spočívá v tom, že člověk za obrazovkou svého computeru je na hony vzdálen od fyzických hrozeb protistrany. V reálném světě je situace naprosto jiná: kdyby se takhle diskutér bavil s náhodnými lidmi v hospodě, jistě by nedožil rána ve zdraví. Na diskuzi, schovaní pod přezdívkou a chráněni stovkami kilometrů před hrozící pěstí oponenta si však mohou dovolit téměř cokoliv. Argument neargument, hlavní je nesouhlasit. Něco jako někteří politici v našem parlamentu (zejména Paroubek, Čunek, Rath, Filip a spol.). V této spojitosti mě napadla myšlenka: Představte si český parlament, který řídí diskutéři z iDnes z tepla svých domovů.
Takový parlament by jen těžko někdy dospěl rozumného konsenzu a nikdy by nevydal jediný smysluplný zákon; Česká Republika by pravděpodobně během několika týdnů upadla do hluboké ekonomické, sociální a mravní krize. Stát by se rozdělil na tři tábory: „Modrobolševici“ by se nejspíše usadili se svými notebooky v středočeské kotlině, „Oranžová lůza“ by se zabarikádovala se svými jistě zastaralými stolními počítači okolo Ostravy a „Černoprdelníci“ by se skryli v kostelích a lesích Bílých Karpat (zelení by se nejspíš hádali převážně mezi sebou).
Modrobolševici by za pomoci černoprdelníků-přicmrndávačů zavedli 5 procentní rovnou daň, zrušili by sociální systém, zprivatizovali pojišťovny a nemocnice, přesunuli nepřizpůsobivé občany na Slovensko a prodali státní podíl v ČEZu. Pak by prohráli volby. Moci by se ujala Oranžová lůza (za pomoci černoprdelníků-přicmrndávačů), která by nepřizpůsobivým na Slovensku financovala byty, koupila by zpátky ČEZ (do čela by usedl samozřejmě Tvrdík) a z dividend by pak vyplácela každého, komu se nechce pracovat.
Po několika letech by vypukla válka. Nicméně jednotlivé strany by se nedostaly moc daleko, jelikož by se neuměly vnitřně zorganizovat – na diskuzi se těžko kdy něco domluví, že jo. Předpokládám, že by si nejspíš asi zase jen nadávali do oranžových lůz, modrobolševiků a čeroprdelníků, někteří bystřejší jedinci by možná protistraně kradli přezdívky a ti nejodvážnější by si možná i založili vlastní blog. Po nějaké době by v českých zemích vypukl hladomor a všechno by se díky zásahu NATO zase vrátilo k normálu.
Tímto bych chtěl apelovat na místní diskutéry: Pokud se chcete ztrapnit, běžte do ulic mezi reálné lidi, do hospod, supermarketů a třeba i univerzit. Vyřkněte své názory nahlas, zastavte se a zkuste se zaposlouchat. Naučte se mezilidské komunikaci ve světě z masa a kostí. Možná potom lépe pochopíte, že každá mince má dvě strany.
Politika a ekonomika jsou dvě obrovsky komplexní dimenze, propojené každodenními událostmi životů 6,5 miliardy lidí na celém světě. V podstatě neexistuje žádná pravá a levá. Jak bych to vysvětlil tak nějak polopaticky?
Víte, pravá a levá jsou dvě modro-oranžové botičky se zelenočernou podrážkou, které tu naši postkomunistickou zemičku nesou kupředu společně. Jednou ti, podruhé oni, jednou u vesla, podruhé v opozici. A tak to má být, žádné extrémy, pěkně zlatou střední cestou.
A proč jsem vlastně vynechal komunisty? Jednoduše proto, že jsou mi naprosto ukradení.
(Ne)povinná četba:
Giddens, A. (1998) Třetí cesta. (Mladá Fronta)
