Další pokračování románu Až dozrají kdoule, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 5. Úterý 25. dubna 2084.
úterý 25. dubna 2084
Tobias Urban s labužnickým výrazem zhltnul zbytek špenátového quiche, zalil ho posledním fernetem a s povzdechem se vydal zaplatit na bar. Tak rád by na večerním dýchánku Look Forward zůstal ještě déle. Útulná žižkovská „čajovna a kavárna“, kde se pravidelná úterní setkání spolku už roky odbývala, ho k sobě vždy poutala jakousi magickou silou. Ještě nedávno by ho před zavírací dobou a aspoň v polostřízlivém stavu nikdo odcházet neviděl. Až důležitá funkce ho donutila držet své chutě na uzdě.
„Tak co, Bouráku, na jaký šmejdy se teď chystáš?“ zeptala se tetovaná dívka se zeleným ježečkem a obrovskými kruhovými náušnicemi, když mu počítala útratu.
Urban se uchechtl. „To bys chtěla vědět, co?“ V jeho dechu i hlase byl cítit líh. „Hele, nepokoušej. Víš, že vo tom nemůžu mluvit.“ Když ale vytahoval z peněženky bankovku, nedalo mu to, aby se k servírce nepřiblížil a tlumeně nedodal: „Ale jsou to dvě heavyweights[1], fakt top, a zrovna kousek vodsud.“
Vykulila oči. „Snad ne…“ nedokončila větu a hvízdla.
„Nic jsem neřek,“ dodal Urban rychle. Otočil se a rozhlédl se po lokálu. Dnes tu panovalo radostné vzrušení. Celý večer se probíraly oslavy státního svátku na Hradě, kam minulou sobotu zavítalo i širší vedení LF. Tito šťastlivci teď nebyli k udržení a překřikovali se při líčení svých zážitků a předvádění fotografií v komunikátorech. Barbara Šafrová neustále šermovala knihou prezidenta Potůčka, do které jí autor napsal osobní věnování. Ostatní se závistivými výrazy dychtivě poslouchali a zasypávali činovníky otázkami.
Když mladý prominent z magistrátu bral za madlo dveří a zvedal ruku na pozdrav, vyprovázely ho povzbuzující zvolání: „Natři jim to, Bouráku!“ „Kácej to hlava nehlava, kámo!“ „Bourák je nejvíc, hej, hej, hej!“
Vyšel ven a nasál provoněný vzduch teplé jarní noci. V závěsu za ním se objevili na ulici jeho přítelkyně Linda – nenápadná vychrtlá dívka, kterou ozvláštňovaly jenom růžové vlasy lakem slepené do dlouhých bodlin – a slušňák Danny, jehož všichni znali jako amerického studenta na výměnném pobytu, který se rozhodl napsat diplomovou práci o progresivní politice české vlády, pokud jde o přizpůsobení veřejných prostranství potřebám nové doby. Oba se dívali na Urbana oddanýma psíma očima.
„Tak jde se, děcka,“ zavelel mužík s kozí bradkou a vyrazil směrem ke kostelu svatého Prokopa. Chytil růžovovlásku kolem pasu, ale věnoval se hlavně Dannymu. Ve směsici češtiny a angličtiny se rozplýval nad tím, že Look Forward je úplně jiný svět. Nikdo tady netlachá o vztazích, oblečení, škole, seriálech, tady se řeší jenom the essentials[2]. „Tak třeba Adam jede rasismus a xenofobii, Barbara jede gender a LGBT, tady Linda jede ekologii, Sidonie jede sociální exkluzi, já zas řešim ty public spaces, že jo, a v nich se slejvá všechno dohromady, a tak dál.“ Co se taky počítá, že LF umí svoje lidi vždycky podržet. To se ukázalo na jeho pseudoaféře s Jungmannem. Ti motherfuckers z novin ho chtěli zostudit a s ním celou jeho agendu, ale LF stálo pevně při něm. A jak bylo vidět i dnes, v kolektivu stoupnul na ceně, ne naopak – je tu teď za kinga.
Procházeli kolem zářících hospůdek, divadel, music barů, nočních klubů. Všude se to hemžilo rozdováděnými milovníky nočního života, pouličními hudebníky, drogovými dealery a bytostmi nabízejícími svoje těla. V tom mumraji sotvakdo mohl postřehnout malý tichý dron, který plul vzduchem ve výšce střech domů a udržoval si od trojice mládežníků stálou vzdálenost.
„What a fantastic place! Feelin' like in New Orleans,“ liboval si Danny a Linda kuňkla, že se tomu tady ne nadarmo říká pražský Montmartre. Američan nato připomněl Urbanovi, že má od něj slíbený výklad o tom, jak se proces přejmenovávání veřejných prostranství a odstraňování soch dotkne této poetické čtvrti.
„Jo, to je totiž moc zajímavá story. Řikal jsem si, že vo tom bys v tý tvojí práci měl něco písnout,“ zahuhlal Urban. Právě přicházeli na bývalé Sladkovského náměstí. Na nové dvojjazyčné ceduli na rohovém domě teď už stálo: „NÁMĚSTÍ NADĚŽDY TOLOKONNIKOVY / NADEZHDA TOLOKONNIKOVA SQUARE“. Danny si nápis dlouho pozorně prohlížel, než mu Urban prsknul do ucha: „No, asi jsme s tim měli počkat, když teď bude ten novej pravopis. Fuck! No, nic…“ Ukázal na lavičku u kostela. „Pojďte, bude lepší se na to posadit.“
Když se tam pohodlně rozvalili, magistrátní a stranický funkcionář spustil zanícený výklad. Ono by se mohlo zdát, že Žižkov už svým vlastním názvem, svou plejádou ulic a náměstí s husitskou tématikou a obrovskou Žižkovou sochou na Vítkově bude pro přejmenovávací a sanační agendu zlatým dolem. Ale nakonec dopadlo všechno jinak. Strana se na věc podívala komplexněji a dospěla k závěru, že ti husité vlastně byli good guys. Jejich revoluční hnutí znamenalo středověký záblesk pokrokových myšlenek. Zvedli prapor svobody, sociální spravedlnosti, boje proti privilegiím utlačovatelských tříd. Šlo tedy o dávné ideové předchůdce dnešních progresivních sil. Podobný pohled na husity ostatně zaujali komunisté ve 20. století.
„Ale tohle Hussite movement nebyla to náboženská záležitost? Nebyli to Christians… kšesťani, bigots?“ podivoval se Danny.
„A kdo tenkrát nebyl, vo’e?“ odpověděl Urban a mávnul rukou. „Náboženství v tom strana vidět nechce. Jó, ’sou tady jiný otázky. Jako že je to už fakt daleká historie a my obecně nepotřebujeme příliš historizující názvy. Taky genderová vyváženost tady hapruje. Ále vychází se z toho, že když ’de vo pokrok a vo ty, co se vo něj zasloužili nebo snažili, tak ty škrtnout nemůžeme. Jó kdyby šlo vo ňáký panovníky nebo umělce z tý doby, tak ty by měli asi smůlu, ale pokrokáři jsou prostě naše krev. They're our blood.“ Chytil Dannyho kolem ramen. „Takže, kámo, na ústřednim výboru se rozhodlo, že Žižkov zůstane Žižkovem a všechny husitský názvy necháme na pokoji, že se na ně šahat nebude…“
Tak se zabrali do rozmluvy, že ani nezaznamenali, že Linda se z nudy vzdálila a vystoupala po schodech ke kostelu. Všimli si jí, až když balancovala s roztaženýma rukama dolů po strmém kamenném zábradlí, doprovázená pochvalnými výkřiky kolem okounějících opilců. Dívka s růžovou ježatou parádou na hlavě se svou akrobacií dodávala noci vančurovsko-hrabalovský rozmarný tón.
„Oh fuck that's amazing!“ řekl Danny a začal tleskat.
Urban se pobaveně zachechtal a zavolal: „Hlavně nespadni, ty vole!“ Ale hned se vrátil k tématu. „No, a kromě těch husitů jsou tady hodně názvy podle různejch básníků a hudebníků z devatenáctýho a dvacátýho století, který celkem nikomu nevaděj. Ňáký ’sou podle měst, vesnic, hor – to je taky pohoda. Pak tu máme i nějaký fajn kluky pokrokáře z minulýho století – Sauer, Baran… A jinak jsou tady tuny totálně nepolitickejch názvů. Takže at the end of the day jsme tady změnili dohromady jenom asi třicet položek.“ Zasmál se, když viděl údiv v očích Američana. „No co koukáš, to na tak velkou čtvrť vůbec nic neni. Vyhodili jsme Přemyslovce, Lucemburky, Jagellonce…, Sladkovskýho, Havlíčka, Churchilla, Pittera…, Zelenku Hájskýho taky…“
„A co sochy? Jak to tady vypadá?“ zeptal se Danny, když se jeho společník zasekl ve svém výčtu.
Urban zvážněl a rozhlédl se okolo. Potom tlumeně odpověděl: „Máme tady jenom tři kusy, co je potřeba vyřešit. Důležitý jsou hlavně dva: Churchill – to prase jedno – tam dole u nádraží. Dřív se po něm ’menovalo celý to náměstí. Teď je to náměstí Boje proti nenávisti. Každá vteřina, co tam ten chlap eště oxiduje, je samozřejmě urážkou toho názvu.
Druhej je Havlíček, jeden z předních českejch nacionalistů devatenáctýho století. Toho asi nebudeš znát. Měl tady taky náměstí, pár kroků vodsud. Teď je to náměstí Duševního zdraví – Mental Health Square. Můžeme se tam mrknout.
No a to poslední, to tak nespěchá, to je sousoší ‚Rodina‘ nahoře na Floře – chlap, ženská a malá holčička, co se držej za ruce. Tam je problém, že to zobrazuje jenom starý, tradiční pojetí rodiny, takže to podporuje stereotypy a je to diskriminační proti jinejm formám soužití.“
O pár minut později už skupinka pokračovala v cestě postranními ulicemi. Dron si to s bezpečným odstupem šinul za nimi. Danny se zajímal o to, co se vlastně děje s odstraněnými sochami. Urban mu vysvětlil, že se rozprodávají v dražbách. Co taky s nimi? A když si to někdo chce vystavit na zahradě nebo někde ve vile, tak proč ne. Obce z toho mají aspoň nějaké dodatečné příjmy. A celé to jde překvapivě rychle. Co ví, tak tady v Praze je asi pět velkých sběratelů, kteří se o ty nejlepší kusy přetahují.
„Takše každý může koupit to? I já?“ vtipkoval Američan.
„Jasná věc,“ uchechtl se Urban a bouchnul Dannyho bodře do zad. „No fakt. Klidně tě někdy provedu po skladu. Pokud se ti bude líbit něco z míň profláklejch kusů, tak to umim pro kámoše vždycky zařídit, aby byla cena při zemi.“ Zakuckal se smíchy. „Jeden tejpan z fakulty takhle pořídil pro fotra pěknej dárek. Z ňáký zasloužilý nacionalistky teď má dědek na chatě u jezírka řeckou bohyni.“
To už se před nimi rozevřelo prostorné náměstí Duševního zdraví. Novorenesanční budova žižkovské radnice v jeho horní části byla i několik dní po státním svátku stále slavnostně nasvícená jásavou zelenou. Když se pokochali tím pohledem, sešli po schodech do úhledného oploceného parku. Urban si to rázoval v čele přímo k Havlíčkovu pomníku.
„Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu,“ četla Linda na podstavci, když zvedali hlavu k mohutné postavě se vzdorně napřaženou paží.
Urban se jízlivě zasmál: „Ten už brzo nebude vůbec nic, náfuka. Za pár dní je v tahu. A ty jeho moudra, co jsou tady rozesetý vokolo, jakbysmet.“ Ukázal na několik kovových tabulek s autorovými epigramy, zabudovaných do dlažby kolem pomníku.
„Takše už někdy v pšíští dny? Jsme my pšišli v poslední moment? That's damn exciting!“ řekl Danny zaujatě.
„Jo, jenom ticho! Tohle je moc citlivá věc,“ napomenul ho funkcionář a zase se rozhlížel všude kolem. Potom potichu dodal: „V pátek ráno sem najedou stroje. Vyřídíme tohle pako a hned potom se pojede pro toho vožralu rasistickýho. Blesková akce. Zvládneme voba jednim vrzem, než se kdo naděje. Dva za jedno ráno. Geniální plán!“ Zamnul si ruce a pak si plácl s Američanem dlaní. „A Žižkov bude čistej, free. – Teda skoro. Eště pak někdy musíme sebrat tu outdated famílii…“
V parku cvrlikali cvrčci a nad náměstím cvrlikal dron. Několik kilometrů odsud v neoznačené budově v Kobylisích zatím dva agenti tajné služby se sluchátky na uších znuděně sledovali přenos na velké obrazovce. Když Urban domluvil, významně se na sebe podívali a potom jeden z nich hbitě opustil místnost s komunikátorem v ruce.
[1] Angl. těžké váhy
[2] Angl. podstatné věci
