Nařízení o dědictví - nový právní rámec pro přeshraniční dědění

Evropská unie se výjimečně může pochlubit jedním užitečným počinem, který by měl usnadnit dědění s mezinárodním prvkem.

17. srpna vstoupilo v účinnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (zkráceně tzv. nařízení o dědictví), které přináší jednotný právní rámec pro úpravu základních otázek mezinárodního práva soukromého (MPS) ve vztahu k dědění s přeshraničním prvkem. Tato složitá problematika zůstávala dosud stranou působnosti unijních nástrojů MPS, třebaže jinak již pokrývají velkou většinu oblastí soukromého práva. Nařízení by mělo usnadnit situaci zůstavitelům, dědicům i dalším dotčeným osobám, které se doposud potýkaly v souvislosti dědictvím s přeshraničním rozměrem s různými obtížemi – například s nutností vést dědické řízení ve více státech nebo s komplikacemi při uplatňování svých práv souvisejících s dědictvím v zahraničí. Úprava v nařízení se uplatní ve vztahu k dědictví osob, které zemřely 17. srpna 2015 nebo později.

Nařízení upravuje jednak mezinárodní soudní příslušnost neboli otázku, soudy (orgány) kterého členského státu, mají pravomoc věc projednat. Základním pravidlem je, že příslušné k projednání dědictví jsou soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Příslušnost je dána k projednání dědictví jako celku bez ohledu na to, zda jde o věci movité či nemovité, což je převratná a progresivní změna. Státy totiž ve svém vnitrostátním MPS i v mezinárodních smlouvách tradičně vyhrazují projednání nemovité pozůstalosti na svém území svým vlastním orgánům . To může znamenat, že pozůstalost jednoho zůstavitele bude nutno projednat ve více řízeních. Podle nového nařízení bude naproti tomu umožněno, aby veškeré dědictví napříč Unií včetně nemovitostí projednal soud jednoho členského státu.

Namísto soudů státu zůstavitelova obvyklého pobytu v době smrti (ponechme teď stranou situace, kdy obvyklý pobyt v EU není vůbec dán) budou v některých případech příslušné soudy jiného členského státu, a to tehdy, pokud zůstavitel zvolil pro dědění po sobě rozhodné právo tohoto jiného státu. Nařízení upravuje několik postupů, kterými lze příslušnost přenést na soud tohoto jiného státu v zájmu toho, aby dědictví projednaly soudy státu, jehož právo je rozhodné. Mimo jiné jde o situaci, kdy se na tom dotčené strany dohodnou nebo kdy soud státu zůstavitelova obvyklého pobytu na žádost jedné ze stran řízení prohlásí, že není příslušný, pokud má za to, že soudy členského státu zvoleného práva jsou vhodnější pro rozhodnutí o dědictví s ohledem na praktické okolnosti dědictví.

Nařízení zadruhé upravuje rozhodné právo, tj. určuje, právem kterého státu se dědictví bude řídit. Jde tedy o to, kterým právem se bude řídit například určení okruhu dědiců a jejich příslušných podílů, odpovědnost za dluhy plynoucí z dědictví, otázka vydědění apod. Základním pravidlem je, že dědění jako celek se řídí právem státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Jde tedy o stejné kritérium jako je v obecném pravidle u soudní příslušnosti. Z tohoto pravidla jsou dvě výjimky. Jednak je zde tzv. úniková doložka, podle níž se použije výjimečně právo jiného státu, je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jeho obvyklého bydliště; uplatnění únikové doložky je na úvaze soudu. Především ovšem nařízení dává zůstaviteli možnost, aby si sám zvolil právo, jímž se jeho dědictví jako celek bude řídit. Tato možnost volby je ovšem omezena na právo státu, jehož je státním příslušníkem, a to v době uskutečnění této volby nebo v době smrti. Možnost volby práva se tedy může uplatnit, respektive projevit jen v situaci, kdy zůstavitel má obvyklý pobyt v jiném státě, než je stát, jehož je (byl) státním příslušníkem (v době uskutečnění volby nebo v době smrti).

Uvedená úprava soudní příslušnosti a rozhodného práva povede v praxi nepochybně k tomu, že ve velké většině případů budou příslušné soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, a rozhodným právem bude právo tohoto státu.

Třetím okruhem problematiky, který nařízení upravuje, je uznávání a výkon rozhodnutí, vykonatelných veřejných listin a soudních smírů, které jsou v dědických věcech vydány. Tato úprava se týká rozhodnutí vydaných v členských státech EU, nikoli rozhodnutí ze třetích zemí.

Uznávání je v zásadě automatické. Orgány dožádaného státu (např. katastr nemovitostí při zápisu nového vlastníka nemovitosti) musí s rozhodnutím z jiného členského státu zacházet jako s rozhodnutím tuzemským. Existují však důvody pro odepření uznání (např. zjevný rozpor rozhodnutí s veřejným pořádkem dožádaného státu), které budou zkoumány z podnětu dotčených stran. Pokud by mělo dojít k výkonu rozhodnutí, je třeba, aby nejprve bylo prohlášeno za vykonatelné, přičemž opět může dojít na zkoumání týchž důvodů pro odepření uznání, je-li proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti podán opravný prostředek.

S uznáváním rozhodnutí souvisí institut evropského dědického osvědčení (EDO), který nařízení zavádí. Jde o zvláštní osvědčení, které má umožnit, aby dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například žádat vklad svého vlastnického práva u katastru nemovitostí nebo požadovat vydání zděděných finančních prostředků na účtu u banky. Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Žádný orgán nebo osoba, kterému či které bylo předloženo osvědčení vydané v jiném členském státě, však nemá právo požadovat, aby namísto osvědčení bylo předloženo rozhodnutí v dědické věci. Osvědčení se vydá v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle nařízení.

Zavedení jednotných pravidel pro soudní příslušnost, rozhodné právo a uznávání rozhodnutí v oblasti dědění v rámci EU je jistě přínosem jako ostatně většina iniciativ na poli mezinárodního práva soukromého (v kontextu EU můžeme také hovořit o oblasti justiční spolupráce v civilních věcech). Škoda, že MPS je jednou ze vzácných oblastí, kde se činnost Unie zaměřuje na skutečné problémy s přeshraničním významem, a kde nehraje prim programový centralismus a ideologický balast.