Evropa 2020 - nová Lisabonská strategie na obzoru

Podle desetiletého plánu přijatého v roce 2000 vedoucími představiteli EU a jejích tehdejších patnácti členských států, který se stal známý pod názvem „Lisabonská strategie", měla být Unie dnes „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností". Celá „strategie" byla ve skutečnosti nepřehlednou změtí cílů hospodářských, sociálních a ekologi(sti)ckých, z nichž mnohé si navzájem odporovaly; jejich současné naplnění bylo čirou utopií.

Problematickým rysem byla také hybridní povaha strategie co do pravomocí EU a členských států; jen část z plánovaných cílů bylo možné sledovat činností Unie. Není proto žádným překvapením, že „lisabonské" ambice (kritiky často sarkasticky připodobňované k chruščovovskému „dohnat a předehnat") zcela ztroskotaly.
Přes to všechno právě probíhají přípravy nové desetiletky. V listopadu 2009 předložila Komise k veřejné konzultaci diskusní dokument s nastíněním možných hlavních témat nové strategie. Začátkem března 2010 uveřejnila v návaznosti na konzultaci sdělení, ve kterém předkládá členským státům návrh základní koncepce plánu.

Návrhy Komise

Nový plán s výjimečně neokázalým titulem „Evropa 2020" má symbolizovat slogan „inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění". Podle Komise by měl vést Unii k hospodářství, které „bude vykazovat vysokou úroveň zaměstnanosti, produktivity a sociální soudržnosti". Nabízí údajně „vizi evropského sociálně tržního hospodářství pro 21. století".

Komise v úvodu připomíná všeobecně známé problémy hospodářské situace EU (souhrnu ekonomik členských států), jako je - v porovnání s ostatními vyspělými ekonomikami - nízký růst, nízká produktivita, vysoká nezaměstnanost, krátká průměrná pracovní doba, stárnutí obyvatelstva aj. (Jde stále o stejné neduhy, jež měla překonat Lisabonská strategie; za uplynulé desetiletí se však spíše prohloubily.)

Evropa stojí podle Komise „před jasnou, ale nelehkou volbou. Buď se úkolu oživit hospodářství a dlouhodobým výzvám - globalizaci, tlaku na zdroje, stárnutí obyvatelstva - ihned společně postavíme, abychom vyrovnali nedávné ztráty, znovu dosáhli konkurenceschopnosti, nastartovali produktivitu a vyslali EU na stoupající dráhu prosperity (...) Nebo budeme pokračovat v pomalém tempu a značně nekoordinovaném vedení reforem - a bude nám hrozit trvalá ztráta bohatství, stagnace růstu (...), jež případně způsobí vysokou nezaměstnanost, sociální napětí a relativní pokles na světové scéně."

Evropa se podle Komise po hospodářské krizi „musí znovu postavit na nohy a poté udržet tempo". Údajně „může uspět pouze tehdy, bude-li jednat kolektivně - jako Unie". Kvůli krizi si podle Komise „uvědomujeme, že návrat k obvyklým pořádkům by nás vedl k postupnému úpadku do postavení druhořadého hráče na nové globální scéně". Překonání krize prý musí znamenat „vstup do nového typu ekonomiky".

Jádrem strategie Evropa 2020 by měly být podle Komise tři priority:

1. „Inteligentní růst" zahrnující rozvoj ekonomiky založené na znalostech a inovacích.

2. „Udržitelný růst" zahrnující podporu konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky méně náročné na zdroje.

3. „Růst podporující začlenění", který má spočívat v rozvoji ekonomiky s vysokou zaměstnaností, „jež se bude vyznačovat hospodářskou, sociální a územní soudržností".

V rámci těchto priorit Komise navrhuje následujících pět „měřitelných cílů", které by měly být v rámci jednotlivých členských států do konce desetiletky splněny:

1. Zvýšení míry zaměstnanosti u osob ve věku 20-64 let ze současných 69 % na nejméně 75 %, mimo jiné prostřednictvím aktivnějšího zapojení žen, starších pracovníků a větší integrace migrujících pracovních sil;

2. Zvýšení investic do výzkumu a vývoje na 3 % HDP (cíl převzatý z Lisabonské strategie) a zároveň vytvoření „ukazatele, který by intenzitu výzkumu, vývoje a inovací odrážel";

3. Snížení emisí „skleníkových plynů" o nejméně 20 % oproti roku 1990 (popř. o 30 % při rozsáhlejších závazcích mezinárodních partnerů), zvýšení podílu „obnovitelných zdrojů" energie v konečné spotřebě energie na 20 % a zvýšení „energetické účinnosti" o 20 %;

4. Snížení podílu dětí, které „předčasně ukončily školní docházku" z 15 % na 10 %, a zvýšení podílu osob ve věku 30-34 let s vysokoškolským vzděláním z 31 % na 40 %;

5. Snížení počtu osob žijících „pod vnitrostátní hranicí chudoby" (vymezené úrovní 60 % průměrného disponibilního příjmu v daném členském státě) o 25 %.

Komise předkládá k naplnění těchto cílů sedm „stěžejních iniciativ", které by se měly stát „katalyzátorem pokroku v každém z prioritních témat".

1. Iniciativa Inovace v Unii by měla mít za cíl „přeorientovat politiku výzkumu, vývoje a inovací na výzvy, jimž naše společnost čelí, jako jsou změna klimatu, účinné nakládání se zdroji a energií, zdraví a demografické změny".

2. Iniciativa Mládež v pohybu chce „zlepšit výsledky a mezinárodní atraktivitu evropských vysokoškolských institucí a zvýšit celkovou kvalitu všech úrovní vzdělávání a odborné přípravy v EU, jež by spojovala vysokou úroveň a spravedlivý přístup, podporovat mobilitu studentů a stážistů a zlepšit situaci v oblasti zaměstnanosti mladých lidí".

3. Digitální program pro Evropu by měl „zajistit udržitelný hospodářský a sociální přínos jednotného digitálního trhu, založeného na rychlém a superrychlém internetu a interoperabilních aplikacích, se širokopásmovým připojením pro všechny obyvatele do roku 2013, s přístupem k výrazně rychlejšímu internetu (nad 30 Mb/s) do roku 2020 a s nejméně polovinou evropských domácností s internetovým připojením rychlejším než 100 Mb/s".

4. Iniciativa Evropa méně náročná na zdroje má „podpořit posun směrem ke společnosti méně náročné na zdroje a s nízkou produkcí uhlíku, jež využívá všechny zdroje účinným způsobem. Cílem je oddělit hospodářský růst od využívání zdrojů a energií, snížit emise CO₂, zvýšit konkurenceschopnost a podpořit větší energetickou bezpečnost."

5. Průmyslová politika pro věk globalizace má přinést „moderní průmyslovou politiku, která bude podporovat podnikání, pomáhat průmyslu vypořádat se s těmito problémy a podporovat konkurenceschopnost primárních průmyslových odvětví, výroby a služeb v Evropě, jimž pomůže chopit se příležitostí nabízených globalizací a ekologickým hospodářstvím".

6. Program pro nové dovednosti a pracovní místa by měl „vytvořit podmínky pro modernizaci trhů práce se záměrem zvýšit zaměstnanost a zajistit udržitelnost našich sociálních modelů".

7. Evropská platforma pro boj proti chudobě má „zajistit hospodářskou, sociální a územní soudržnost za účelem zvyšování povědomí o základních právech osob, které se potýkají s chudobou a sociálním vyloučením, a uznávání těchto práv, aby mohly důstojně žít a aktivně se zapojovat do společnosti".

Komise by chtěla k plnění cílů plánu předložit „ambiciózní balíček opatření" na úrovni EU v oblastech spadajících do pravomoci Unie. Na úrovni členských států by pak obdobně jako u Lisabonské strategie měly být vytvořeny národní plány pro plnění cílů a opatření nové desetiletky zohledňující podmínky každého členského státu (ať už pro opatření spadající do pravomoci členských států či pro vnitrostátní implementaci opatření z oblasti působnosti EU). Jednotlivé členské státy by měly posílat pravidelné zprávy bruselskému ústředí o plnění plánu.

Významným prvkem nové desetiletky by mělo být posílení koordinace hospodářských politik členských států, a to především v rámci eurozóny, a zesílený dohled nad jednotlivými členskými státy.

Reakce členských států

Komise ve svém sdělení navrhla, aby Evropská rada (ER) na březnovém zasedání potvrdila základní obrysy nastíněné ve sdělení a následně v červnu schválila podrobné parametry desetiletky.

Předběžná jednání na různých úrovních Rady během března naznačovala, že základní koncepce návrhu Komise bude členskými státy přijata s tím, že však nebude snadná diskuse o některých z hlavních navržených cílů a jejich kvantitativním rozsahu. Zvláště cíle týkající se vzdělávání a snížení počtu osob žijících „pod vnitrostátní hranicí chudoby" nejsou přijímány jednoznačně.

ER v závěrech ze zasedání z 25.-26. března 2010 vyjádřila podporu třem prioritním oblastem navrženým Komisí; v textu závěrů jsou označeny jako znalosti a inovace, udržitelnější hospodářství a vysoká zaměstnanost a sociální začlenění.

Pokud jde o navržené měřitelné cíle, jednoznačně byl podpořen cíl environmentální.

Cíle na poli zaměstnanosti a vědy a výzkumu byly přijaty s jistými formulačními úpravami: Závěry ER hovoří o „směřování k 75% zaměstnanosti pro ženy a muže ve věku 20-64 let" (což by mohlo být vykládáno i jako těžko uvěřitelné rozšíření cíle na dosažení dané hodnoty u obou pohlaví; může však také jít jen o stylistické zdůraznění žen při zachování cíle ve vztahu ke všem osobám). U vědy a výzkumu je oproti návrhu zdůrazněno, že u hodnoty 3 % HDP má jít o „souhrnnou úroveň veřejných a soukromých investic".

Konkrétní cíle v oblasti vzdělávání a boje s chudobou přijaty nebyly a diskuse o nich byla odsunuta na později. Do závěrů se dostal obecný cíl „zlepšení úrovně vzdělání, zvláště omezením poměru neukončeného studia a zvýšením podílu populace s dosaženým terciálním vzděláním" s tím, že měřitelné cílové hodnoty budou stanoveny na zasedání ER v červnu. Místo sporného měřitelného cíle k boji s chudobou hovoří závěry o „podpoře sociálního začlenění zvláště omezením chudoby". I k tomuto tématu se ER vrátí v červnu.

Z uvedených bodů závěrů, jakož i ze závěrů k řízení a kontrole provádění desetiletky a koordinaci hospodářských politik v rámci eurozóny vyplývá, že hlavní obrysy plánu „Evropa 2020" byly přijaty. Přesnějších kontur nabude celý projekt až po červnovém zasedání ER. Právě tehdy bude vhodné se k němu vrátit s podrobnějším rozborem.

Plánování problémy neřeší

Nejsem příznivcem laciných přirovnávání Lisabonské strategie a návrhu nové desetiletky k centrálnímu plánování v někdejším komunistickém bloku. Také uznávám, že současný stav ekonomik EU je vesměs v nepříznivém stavu, jejž dokument Komise poměrně výstižně popisuje. Proti základním třem cílům (či ideálům) lze také sotva co namítat. Na návrh nového plánu „Evropa 2020" se přesto dívám velmi skepticky.

Celá iniciativa ve své základní koncepci trpí - podobně jako Lisabonská strategie - řadou neduhů:

1. Propaguje aktivní zásahy státu do ekonomiky. Problémy chce řešit další regulací. Nepřipouští si myšlenku, že právě byrokratická hyperregulace by mohla být jednou z příčin problémů evropských ekonomik.

Problémy hospodářského plánování v rámci Evropské unie, myslím, dobře vystihl Petr Mach, když konstatoval: „Dokud budou evropští politici věřit, že dokážou pomocí centrálních plánů, pobídek, dotací a regulací řídit ekonomiku lépe než jednotlivci vstupující do kontraktů na dobrovolné bázi, bude evropská ekonomika dále trpět."

2. Je založena na dogmatu přidané hodnoty společných řešeních na úrovni Unie a ignoruje specifika jednotlivých členských států.

3. Stanoví řadu arbitrárních, nahodilých kvantitativních cílů bez snahy o odůvodnění cílových hodnot. Svádí tak např. k formálnímu chápání a inflaci vzdělání, když řeší množství vysokoškolsky vzdělaných lidí a nikoli úroveň vlastního (materiálního) vzdělání, nebo k orientaci na vstupy do vědy a výzkumu namísto výstupů.

4. Nechce si připustit, že sociální a ekologi(sti)cké požadavky jsou převážně na druhé misce vah než hospodářský růst, konkurenceschopnost či úroveň zaměstnanosti. Ignorování tohoto trade-off neboli „něco za něco" je jedním z příznačných rysů dnešní evropské levice.

5. Stejně jako Lisabonská strategie má i nový návrh hybridní charakter, pokud jde o pravomoci Unie a členských států. Komise opět rýsuje ambiciózní cíle v oblastech spadajících do pravomoci členských států či fakticky ovlivnitelných jen na národní úrovni. Zejména v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu a sociálního zabezpečení, kde má EU jen velmi omezené pravomoci, je přesah iniciativy Komise do národní sféry zřejmý. Sama Komise tuto skutečnost nijak nezastírá a hovoří o „směsici úsilí na úrovni EU a členských států". Vytváří se tak znovu jakýsi společný „superplán" Unie a členských států, ve kterém chce nicméně hrát první housle EU. Bylo by přitom logické, pokud by se strategie soustředila čistě na opatření, která jsou v pravomoci Unie, a členské státy si řešily vnitrostátní otázky bez laskavé pomoci bruselského centra podle svých potřeb a místních podmínek.

Závěr

Domnívám se, že liberálně-konzervativní pozorovatel nemůže vnímat vizi „Evropa 2020" jinak než s nedůvěrou. Jakkoli lze podpořit tři základní ideály, „měřitelné cíle" a „stěžejní iniciativy" budou sotva účinnými prostředky k jejich naplnění. Dokud se evropské státy nevrátí k větší důvěře v trh namísto regulace, k řešením na národní úrovni namísto svěrací kazajky unifikovaných řešení nejmenších detailů na úrovni EU a neuvědomí si potřebu omezení státu blahobytu, sotva se ideálu konkurenceschopné, progresivní, znalostní ekonomiky s vysokou zaměstnaností přiblíží.

Vyšlo v Revue Politika, č. 4/2010, www.revuepolitika.cz