Revue Politika č. 6/2010 --- Evropská měnová unie jedenáct let od svého vzniku prochází doposud nejtěžším obdobím a její budoucnost je předmětem nejrůznějších dohadů. Světová hospodářská krize a rozpočtové problémy Řecka a dalších zemí eurozóny naplno ukázaly křehké základy jednotné měny a poprvé širší veřejnosti poodhalily rozsah ekonomických a politických nákladů jejího udržování.
Vývoj dává za pravdu kritikům, kteří už v dobách diskusí o zavedení jednotné měny poukazovali na to, že by byla pro hospodářsky nesourodé seskupení států, jakým je a bude EU, ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou, navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky na úrovni Unie. Právě taková centralizace přitom byla poměrně nepokrytě zájmem části politických elit, které stály u zrodu eura. Euro bylo od počátku politickým projektem pojímaným evropskými federalisty jako symbol a nástroj vytváření evropského státu. Příznačné bylo, že v neúspěšné euroústavě bylo euro uvedeno jako jeden ze symbolů Unie (čl. I-8). Ekonomické ohledy stály při vytváření měnové unie zřetelně v pozadí. Slovy Petra Robejška, „historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty".
Už v prvních letech existence eura se projevilo, že některým, zvláště méně výkonným ekonomikám jednotná měna nesvědčí a způsobuje zpomalení růstu. Nynější problémy vyplývající ze situace Řecka a dalších států pak ukazují na ještě závažnější důsledek společné měny, totiž vzájemnou závislost zúčastněných členských států, v rámci které jedni doplácejí na druhé a která nutí dobré hospodáře platit dluhy těch, již si žijí nad své možnosti.
K udržení životaschopnosti eura se v tuto chvíli připravuje řada opatření zásadního významu:
1. Po odhlasování záchranného balíku půjček pro Řecko až do výše 110 miliard eur se už rýsuje vytvoření mohutného obecného stabilizačního mechanismu. V jeho středu by měla stát instituce s názvem European Financial Stability Facility (EFSF). Ta by si v případě potřeby půjčovala na kapitálovém trhu. Za její závazky by ručily státy eurozóny až do výše 440 miliard eur; každý stát by ručil v rozsahu 120 % částky svého podílu na splaceném kapitálu Evropské centrální banky. EFSF by získané prostředky půjčovala těm státům eurozóny, které by se dostaly do rozpočtových problémů, a nebyly by tudíž již důvěryhodnými partnery pro soukromé investory (nemohly by získat úvěr za výhodných podmínek). Tyto státy by musely předložit plán ozdravení svých veřejných financí.
K 440 miliardám eur garancí EFSF by se připojily záruky EU, resp. všech jejích členských států do výše 60 miliard eur, Mezinárodní měnový fond by v případě potřeby dodal 250 miliard eur. Celkový balík garancí by tak dosahoval gigantických 750 miliard eur.
Zamýšlený systém by jednoduše řečeno znamenal, že předlužené státy, kterým by jinak nikdo za únosných podmínek nepůjčil, by se mohly dále výhodně zadlužovat díky tomu, že by za jejich dluhy ručily ostatní státy a riziko pro investory by se rozložilo napříč měnovou unií. Pro jednotlivé země by využití tohoto systému mohlo fakticky znamenat řešení dluhů novými dluhy a odsunutí sanace veřejných financí do budoucna.
Po třech letech by měl být tento dočasný mechanismus nahrazen trvalým krizovým systémem, o jehož podobě se teprve diskutuje.
2. I když se podle všeho v tuto chvíli neprosadí radikální pojetí ekonomické vlády eurozóny určující hlavní směry pro rozpočty i daňové systémy, jak by si přála Francie a některé další státy, eurozónu nepochybně čeká větší zesílení koordinace hospodářských politik, především dohledu nad jednotlivými státy, pokud jde o dodržování nastavených požadavků.
Součástí posílení dohledu by měla být realizace kontroverzní myšlenky zavedení předběžné kontroly vnitrostátních rozpočtů na úrovni EU. Členské státy by měly zasílat na jaře, přibližně půl roku před schvalováním národními parlamenty, některé údaje o návrzích národních rozpočtů, zejména plánované příjmy a výdaje či odhady hospodářského růstu a inflace, ostatním členským státům a Komisi k posouzení, zda splňují rozpočtová pravidla eurozóny (zejména hranici 3% deficitu), a k případným doporučením.
Do budoucna by také měly začít být skutečně uplatňovány sankce proti státům nedodržujícím dohodnutá pravidla. Současný Pakt stability a růstu je obsahuje, členské státy však k jejich použití nikdy nepřistoupily. Uvažuje se o vytvoření pestřejší škály postihů, zahrnující například snižování dotací ze strukturálních fondů nebo pozastavení hlasovacích práv pro dotčené členské státy.
3. Dalším krokem by mělo být posílení pravomocí agentury EU zpracovávající statistické údaje - Eurostatu. Ten doposud při analyzování hospodaření členských států mohl vycházet jen z údajů poskytnutých právě jimi. Údaje od některých států byly přitom jen málo spolehlivé. Zejména Řecko prokazatelně přistupovalo k nahlašování svých dat velmi kreativně, aby krylo skutečný stav veřejných financí. Podle zamýšlených nových pravidel by zaměstnanci Eurostatu mohli v případě pochybností o dodaných datech provádět inspekce v jednotlivých členských státech a ověřovat podezřelé údaje.
Plánovaná stabilizační opatření, která navíc patrně představují jen začátek utahování smyčky, konečně odkrývají širším vrstvám Evropanů, že za výhody eura se platí velmi vysoká cena. Tyto výhody, či snad spíše pozlátka, jako je pohodlnější cestování pro turisty a snazší přeshraniční převody pro podnikatele, jdou jednak „do peněz", jednak do suverenity. Účet zdaleka nebyl zaplacen. Prve zmíněná skupina nákladů zahrnuje to, co nedávno Václav Klaus příhodně označil jako „dlouhodobé zpomalování ekonomického růstu, které bude evidentní ekonomickou ztrátou vůči našemu potenciálu i vůči vývoji v dalších zemích světa" a „narůstání objemu finančních transferů, které budou muset být posílány zemím eurozóny s největšími ekonomickými a finančními problémy". Náklady v oblasti svrchovanosti jsou stejně závažné. Nezahrnují jen ztrátu vlastní měnové politiky, ale také nutnost podřízení se „koordinaci hospodářských politik" v rámci EU neboli omezením vyplývajícím z tzv. hospodářské unie, která je druhou stránkou unie měnové. Hospodářská unie se teprve vyvíjí a není zdaleka jasné, kde se zastaví. Úvahy o evropské hospodářské vládě s pravomocemi v oblasti daní jsou toho zářným příkladem.
Architekti eura v čele s Jacquesem Delorsem plně počítali s náklady v oblasti národní suverenity a vítali je, zatímco náklady ekonomické přehlíželi. Pojímali společnou měnu jako jeden z katalyzátorů politického sjednocení; jako hybatele přesunu moci z národní úrovně do Bruselu i jako hmatatelný prvek identifikace občanů s Unií. Přinejmenším to druhé však nyní přestává fungovat. S odkrýváním nákladů popularita eura klesá. Pomoc Řecku vzbudila v některých státech, jako je Německo nebo Slovensko, značnou nevoli. Může jít o předzvěst toho, že by euro v budoucnu mohlo oproti původním záměrům působit dezintegračně. Snahy k dalšímu stahování smyčky by nakonec mohly přinést opačný výsledek. Namísto trojského koně integrace, jak se o ní tu a tam mluvilo, by tak nakonec měnové unii mohlo být bližší přirovnání k babylonské věži.
Vyšlo v Revue Politika č. 6/2010, www.revuepolitika.cz
http://www.cs-retromusic.net/brichacek.htm
