Dnešní Evropa, pohlížíme-li na ni jako na světový region a podokruh západní civilizace, trpí řadou velmi závažných neduhů, z nichž některé ohrožují v horizontu několika generací její samotnou existenci. Můžeme ji připodobnit k nádhernému, velkolepému paláci, který příchozího oslní svou majestátní konstrukcí, dokonalou fasádou a luxusním vnitřním vybavením. Za uhlazenou omítkou se však skrývá drolící se zanedbané zdivo, v nosných pilířích se objevují trhliny, podmáčené podloží se začíná propadat. Dům může zachránit jen hloubková rekonstrukce, ale jeho majitelé se k ní nedokáží vzchopit. Veškeré prostředky věnují na údržbu fasády, nátěrů a vnitřního vybavení, takže září lépe než kdykoli v minulosti. A stavba se dál tiše blíží své zkáze.
Krize evropských států je patrná v řadě klíčových ohledů, které se navzájem prolínají i podmiňují. Je to předně katastrofální úroveň plodnosti, oslabování národně-občanského uvědomění, obecný úpadek mravnosti a disciplíny, přebujelost státu blahobytu a s ním související chronický deficit veřejných financí a vytrácení se osobní odpovědnosti člověka za vlastní život nebo v neposlední řadě přesun stále větší části politického rozhodování na nepřehledné a vzdálené mezinárodní struktury. V jednotlivých státech jsou tyto trendy přítomné v různé míře, ale v zásadě se projevují napříč celým kontinentem.
K záchraně by bylo třeba radikálního, vpravdě kontrarevolučního obratu v současných trendech a návratu ze slepých uliček postmoderního tápání směrem k osvědčeným vzorcům minulosti.
Regenerace populační
Zdaleka nejzávažnějším z neduhů dnešních evropských národů, jehož katastrofální rozsah ani nelze docenit, je nepochybně demografický vývoj. Evropské národy připomínají žloutnoucí stromy na podzim. Smutný je pohled na houstnoucí řady šedých hlav v ulicích na straně jedné a na malé hloučky školáků čekajících ráno před školou nebo opuštěné dvorky, kde už si nehrají dětské party, na straně druhé.
Mít dítě je dnes pro mnohé luxus, překážka pro kariéru. Počítají, kolik je potomek bude stát peněz a úsilí a kolik jim ubere z jejich pohodlí, hořekují nad tím, že jim stát za děti platí malé sociální dávky. Nakonec se po třicítce zmůžou na jedno dítě a ještě všude zdůrazňují, kolik s ním mají práce a starostí.
Radikální odklon od této zvrácené, sebevražedné morálky je podmínkou sine qua non pro zachování evropských národů. Dynamický národ potřebuje mít porodnost nejméně v průměru dvě až tři děti na ženu. Lidé se musí znovu naučit vnímat děti jako svůj základní životní smysl, za pokračování sebe sama a svého rodu, jako perspektivu zajištění ve stáří i jako svůj příspěvek pro zachování národa a jeho životní úrovně.
Regenerace plodnosti je podle mého názoru jednoznačně nejdůležitější téma pro Evropu dnešní doby. Jde o téma, které by mělo být v jednotlivých státech aktivně uchopeno seshora (politickou reprezentací) i zespoda (občanskými iniciativami, známými osobnostmi). Je obdivuhodné, kolik energie dnes vydávají evropské státy na boj proti chimérám typu člověkem způsobeného globálního oteplování či vyčerpání zdrojů, kolik prostředků se promrhá na „mosty pro medvědy" nad dálnicemi, na dotace na sluneční elektrárny, kampaně proti kouření apod., zatímco demografický vývoj je přijímán do značné míry s odevzdáním, jako něco, čemu je třeba se přizpůsobit, spíše než jako jev, s kterým je třeba se potýkat všemi prostředky.
Regenerace kolektivní identity a osobního nasazení
Napříč Evropou, i když v různém rozsahu, zaznamenáváme úpadek základních kolektivních identit. Oslabuje se pocit přináležitosti k státu a národu jakožto nejvýznamnějším kategoriím a zároveň klesá osobní nasazení jednotlivců pro jejich rozvoj a obranu. Stejně tak se rozvolňují vedlejší a doplňkové identity, jako je vztah k obci nebo regionu. Řada obyvatel Evropy je dnes doma všude a nikde.
Tento jev souvisí s obecným úpadkem morálky v postmoderní době, jejíž součástí je mravní relativismus a přebujelý individualismus. Na druhé straně na národně-občanskou identitu útočí kosmopolitismus, který nabývá nejmilitantnější povahy v dnešní Evropské unii a jehož projevem je i celý umělý konstrukt nadnárodního unijního občanství.
Jde o další příznak dekadence evropských národů, který dává v kontextu demografického vývoje na straně jedné a přílivu přistěhovalců z odlišných civilizačních okruhů na straně druhé důvod k závažným obavám ohledně perspektiv jejich zachování v budoucnosti. Jestliže nízká plodnost ničí fyzickou dynamiku, nízké uvědomění a nasazení znamená uvadání sil duševních.
Jedině pevná, vnitřně sourodá a sebevědomá společenství představují platformy pro překonání současných civilizačních neduhů a jen ona mohou jako tavný kotlík pojmout přistěhovalecké vlny. Takovými entitami mohou být jen společenství národní (politické národy) coby přirozené organizační celky společnosti vytvořené staletým vývojem, jejichž příslušníky spojuje jedna dějinná zkušenost, kolektivní loajalita, společné sociální, hospodářské či kulturní tradice a návyky a zpravidla též jeden jazyk. Je iluzí, že by lépe mohla v tomto smyslu posloužit jakási identita unijní. Evropa jako civilizační podokruh nebyla nikdy monolitem, ale vždy mozaikou složenou z různorodých stavebních kamenů. Evropská identita byla vždy nástavbová, založená především na společném náboženství a sdílení určitých obecných trendů v kultuře a vzdělanosti; snad by bylo dokonce vhodnější hovořit o identitě křesťanské civilizace. Evropská unie, která se ke křesťanským tradicím nehlásí a ostentativně se prezentuje jako nábožensky zcela neutrální, čímž se distancuje od hlavního pojítka svých národů, nemá šanci vytvořit pevné společné uvědomění. Toliko kolem volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu, jednotné měny nebo stále expandující a mlhavější koncepce lidských práv lze sotva vytvořit něco, co nebude sterilně odosobnělé jako šedivé kancelářské komplexy unijních úřadů v Bruselu.
Regenerace obecně mravní a kulturní
Příznačným jevem dnešních evropských států a ostatně celé západní civilizace je povážlivé rozvolňování morálky a disciplíny a šíření mravního relativismu. Zvykli jsme si hovořit v tomto kontextu o „postmoderně"; toto slovo se stalo jakýmsi krycím názvem či eufemismem pro dekadenci. V západní Evropě tento trend začíná sílit od 60. let, u nás se rychle etabloval bezprostředně po pádu komunismu.
V postmoderní morálce panuje relativizace hodnot, lhostejnost, pohodlnost, hypertrofovaný individualismus, rezignace na rozlišování toho, co je normální a co není; samo slovo „normální" je najednou cosi nepřístojného, politicky nekorektního. Pevná kritéria pro rozlišování dobra a zla jsou cejchována jako černobílé vidění světa, moudrost zkušeností je pranýřována coby „stereotypy". A tak se najednou dovídáme, že návrh nového českého občanského zákoníku obsahuje ustanovení o změně pohlaví nebo že ve Švýcarsku se uvažuje o legalizaci incestu - a málokoho to zvedne ze židle. Vytrácí se autorita rodiče, učitele, staršího, úcta k zavedeným institutům, obřadům, jako je svatba, promoce nebo pohřeb; množí se soužití „na hromádce", rozptyly na loučce bez obřadu, disciplína ve školách je na bodu mrazu.
Kultura prochází něčím, co Benjamin Kuras trefně označil v odkazu na Andyho Warhola a jeho výrok, že „umění je to, co vám projde", warholizací. Kulturní warholizace je podle Kurase odbourávání kritérií a smyslu pro kvalitu, talent, profesionalitu a pracovní etiku. „Warholizace prolomila veškeré bariéry, za nimiž je něco všeobecně hodnoceno jako tak mrzké či vulgární, že by to projít nemělo. Dává nám drze a okázale najevo, že neexistují žádné standardy vkusu, slušnosti, krásy, skvělosti."
A tak se stává, že Národní divadlo uvádí namísto klasiky nebo středního proudu jeden extravagantní experiment za druhým (např. poslední zpracování Žebrácké opery), v Lucerně se vystavují mrtví Číňané, jedna výstavní síň v Brně prezentovala obrazy z menstruační krve a spermatu.
Nelze se pak divit, že muslimové a jiné kultury s přísnějším a pevnějším morálním kodexem se na dnešní Západ dívají s opovržením a cítí se být civilizačně výše. To je poměrně smutné vyústění pro region, který ve svých zářných dobách šířil civilizaci po celém světě.
Utažení rozvolněných mravů a disciplíny do stavu před „postmodernou" je tedy další naléhavou výzvou pro regeneraci evropských států.
Regenerace osobní odpovědnosti, demontáž státu blahobytu
Většina evropských států je dnes hluboce zabředlá v systému ochranářského státu blahobytu zajišťujícího štědré sociální dávky, vysoké starobní důchody a úzkostlivě pečujícího o obyvatele v jejich nejrůznějších životních rolích, včetně těch nejbanálnějších. Stal se pro Evropu natolik příznačným, že mu jeho příznivci v posledních letech zaslouženě říkají „evropský sociální model".
Asi jen pravověrní libertariáni budou popírat opodstatněnost cílů, na kterých bylo vystavěno původní sociální zákonodárství, totiž zajištění jisté minimální ochrany pracovníků v původně dosti krušných podmínkách a základní záchranné sítě pro občany v nouzi. Během posledních několika desetiletí nicméně v západní Evropě systém nabobtnal v řadě států do extrémních rozměrů, a to zejména kvůli nezodpovědným politikům, kteří si zvykli rozhazováním veřejných peněz kupovat hlasy voličů, v některých zemích též následkem vyděračských praktik odborů. Řecké kuriózní sociální dávky, francouzský pětatřicetihodinový pracovní týden, zapojení zaměstnanců do vedení firem v Německu (Mitbestimmung) nebo bývalé české „pastelkovné" jsou jen špičkou ledovce.
Evropský sociální model dávno není záchrannou sítí, ale těžkopádným kolosem přerozdělujícím podstatnou část HDP a zatěžujícím soukromoprávní vztahy vrstvou nadbytečných povinností. Vede k zaostávání evropských ekonomik, které trpí vysokým zdaněním a přemírou regulace. Štědré sociální dávky odrazují lidi od práce a podněcují lenost a příživnictví. Nastavení důchodového systému narušuje tradiční mezigenerační solidaritu v rámci rodiny a spolupůsobí směrem k omezení plodnosti, protože z rozhodování o počtu dětí vypadl prvek zajištění ve stáří. To, že se stát stává celoživotním ochráncem a pojišťovnou lidí v jejich nejrozmanitějších činnostech (zahrnující i běžné spotřebitelské nákupy nebo výběr zájezdu), vede k degeneraci osobních kvalit lidí; přestávají se spoléhat sami na sebe, jejich smysl pro osobní odpovědnost za vlastní život krní.
Návrat evropských států na výsluní by vyžadoval demontáž tohoto zatěžujícího a degenerativního systému.
Odstranění nadbytečné internacionalizace správy věcí veřejných
Je mnoho dobrých důvodů pro přesvědčení, že národní stát je ideální úrovní pro správu lidské společnosti a že by tudíž měl být těžištěm politického rozhodování. Stát založený na politickém národě charakterizovaném výše je srozumitelným a přehledným, vnitřně sourodým celkem, který vytváří veřejný prostor pro diskusi o politických rozhodnutích, pro volbu a kontrolu politických zástupců. Jen takový politický národ, nikoli jen nahodilou skrumáž jednotlivců, lze označit za lid (démos), a tedy za základ demokracie.
Obdobné předpoklady, nebo alespoň některé z nich, vykazují v jednotlivých státech do určité míry také nižší jednotky, jako jsou regiony, země, kantony, a na nejnižší úrovni obce, které se podle místních podmínek mohou více či méně dělit o moc s úrovní národní. Naopak žádnými z nich neoplývají nadstátní struktury, jimž je v současné době předáváno stále více moci a pro něž je naopak příznačná nepřehlednost, vzdálenost od občana, obtížná možnost veřejné kontroly.
Evropské státy omotává stále hustší předivo mezinárodních závazků. To samo o sobě by nebylo ničím zvláštním a problematickým. V globalizovaném světě se vzrůstajícím množstvím přeshraničních interakcí se vynořuje řada otázek, pro něž je národní stát příliš „malý" a kde může být mezinárodní spolupráce přínosem. Jde např. o odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu nebo o justiční a policejní spolupráci. Tato spolupráce je tradičně navazována pomocí mezinárodních smluv a jako její pomocné platformy mohou být zakládány mezinárodní organizace. Důležité je, že každý stát se jako subjekt mezinárodního práva sám svobodně rozhoduje, jaké mezinárodní smlouvy uzavře.
V té části Evropy, která se rozhodla vytvořit Evropskou unii, bohužel došlo k situaci, kdy mezinárodní závazky formou i rozsahem narostly do diametrálně odlišného formátu, než by odpovídalo internacionalizaci lidských aktivit a potřebě tyto aktivity na dané úrovni řešit. Problém formy je v tom, že zde byla vytvořena mezinárodní organizace, jejíž instituce jsou zmocněny k přijímání právních předpisů ve vybraných oblastech. S ohledem na nastavení rozhodovacích procesů ve většině případů nemůže jednotlivý členský stát zabránit přijetí opatření, se kterým nesouhlasí, nebo se vyhnout tomu být jím vázán. Problém rozsahu tkví v tom, že pravomoci k přijímání uvedených předpisů jsou uděleny pro velice široké spektrum oblastí, navíc často vymezených velmi vágně.
Pravomoci EU a jejich využití se dnes zdaleka netýká jen liberalizace mezinárodního obchodu. Okruhy jsou ochrana zdraví na pracovišti, délka pracovní doby, mateřská dovolená, ochrana spotřebitele, běžné občanskoprávní smlouvy, antidiskriminační legislativa, ochrana životního prostředí na lokální úrovni, kouření na zastávkách a v restauracích, chov psů a koček, to jsou jen některé z příkladů, které Unie upravuje nebo by chtěla upravit v budoucnu, i když jejich přeshraniční dopady jsou nulové či zanedbatelné. Většina těchto záležitostí není upravena centrálně ani ve Spojených státech amerických, které jsou přitom federativním státem. Na straně Evropské komise a Evropského parlamentu můžeme pozorovat obrovskou vůli k nové a nové legislativní činnosti. Na všechny hospodářské a společenské neduhy členských států mají jen jeden všelék: další rozšiřování činnosti („prohlubování") Unie.
Uskutečnění dvou velikášských projektů - jednotné měny a schengenského prostoru -, které nebyly ani nutné, ani potřebné, ale toliko zvyšující pohodlí v určitých životních situacích, uvedlo členské státy do nepřiměřené vzájemné závislosti. Náklady měnové unie v tomto směru už docela jasně vyplouvají na povrch.
Zbytnělý systém dotací znamená nepřehledné přerozdělovací transfery mezi členskými státy, které vedou ke klientelismu a nabízejí možnosti pro korupci a zneužívání.
Všechny představy o tom, že EU lze udržet v rozumných mezích a reformovat v rámci kontinuity systému, jsou nereálné, protože problémy jsou zakódovány v samotné struktuře této organizace. Jedinou možnost vidím v nahrazení EU zcela novou organizací na převážně mezivládním základě s hlavním zaměřením na administraci liberalizovaného mezinárodního obchodu mezi členskými státy a založenou mimo určitého jádrového okruhu záležitostí na principu, že jednotlivé státy se podílejí jen na těch iniciativách, o které mají zájem (Evropa à la carte).
Regenerace nebo zánik
Evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše - vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí. Pokud se tyto tendence nepodaří zastavit, stanou se během několika málo generací v rámci probíhajících migračních toků na vlastních historických územích pasivními menšinami a následně se rozpustí jako kostka cukru v moři nově panujících, dynamických etnik. Dodejme, že pokud nenajdou sílu k obrodě, bude tento zánik zcela zasloužený.
Sílu k radikální změně životního stylu nenalézají lidé snadno. Často se tak však stane, až když pohlížejí do tváře smrti a změna je jejich jedinou nadějí. Předpokládám proto, že obrodné procesy v jednotlivých státech mají šanci nastat teprve tehdy, až přijdou opravdové kolapsy - státní bankroty, hluboké hospodářské krize, dramatický propad podílu původního obyvatelstva v jednotlivých státech apod. Bohužel, stejně jako u lidí v ohrožení života, může toto úsilí přijít pozdě.
Vyšlo v Revue Politika č. 2/2011
www.revuepolitika.cz
