Omyly Alberta Einsteina (2)

Omyl druhý – Světlo se šíří vždy a výhradně ve vakuu!!! Není možné rozlišovat rychlost světla ve vakuu a rychlost světla mimo vakuum.

Je to jako v pohádce. Ve Vesmíru je říše, „říše obrů“, kam patříme i my lidé, a uvnitř, mezi a kolem této říše je docela jiná říše, „říše liliputů“, založená na zcela odlišném principu, ve které se prohánějí nejrůznější částice, aniž bychom si uvědomovali jejich neustálou přítomnost. Rozdíl je to skutečně zásadní. Zatímco my jako obyvatelé říše obrů potřebujeme k životu hmotu, pro obyvatele liliputí říše je tomu přesně naopak. Jejich svět je omezen vakuem, ve kterém (a ze kterého) „žijí“.

 Problémem nás lidí je všudypřítomný antropocentrismus, se kterým se musíme neustále vyrovnávat. Antropocentrismus sice dostává těžké údery již delší dobu, významnějším způsobem řekněme přibližně posledních 400 let, ale troufám si tvrdit, že to všechno je jenom začátek a to hlavní nás teprve čeká. Důležitými mezníky v překonávání antropocentrismu je například poznání, že Země není středem vesmíru, dále zjištění, že se živočišné druhy vyvíjejí,  ve 20. století pak destrukce představy pevně definovaného prostoru a neměnného univerzálního toku času, následně pak objev, že existuje pouze jeden život.  Zatím posledním „hřebíčkem do rakve“ stále převládajícího antropocentrismu jsou již v praxi ověřené možné zásahy do genetické výbavy života.

 Ve sborníku Science, Philosophy, and Religion, A Symposium, (New York 1941) je zaznamenána následující úvaha Alberta Einsteina: „Čím více je člověk naplněn uspořádanou pravidelností všech událostí, tím pevnější se stává jeho přesvědčení, že vedle této uspořádané pravidelnosti nezbývá už žádný prostor pro příčiny odlišné povahy. Pro něj neexistuje ani zákon lidský ani božský jako nezávislá příčina přírodních událostí….“

 Myslím, že je to přesně naopak. Vidíme uspořádaný svět kolem sebe, protože ho tak vidět chceme a potřebujeme, abychom se v něm dokázali orientovat. Máme své opěrné (orientační) body, ze kterých si stavíme svůj Vesmír pro vlastní potřebu. Málo to však vypovídá o tom, jaký Vesmír skutečně je, je to pouze náš, úzce antropocentrický pohled, který má svou logiku v základní potřebě života, tedy orientačních bodech pro vlastní existenci.

 Podle dnešního stavu poznání 96% Vesmíru tvoří temná hmota a temná energie, kterou pro sebe aktivně nevyužíváme a proto její existenci bezprostředně neregistrujeme. Ze zbylých 4% Vesmíru přibližně 99,6% veškeré hmoty připadá na Slunce (tak je to alespoň v naší Sluneční soustavě). Zbytek tvoří to ostatní, včetně naší planety. Atomární stavbu hmoty v našem pozemském slova smyslu tvoří tedy naprosto zanedbatelná část Vesmíru, je to ve skutečnosti mimořádně vzácná substance (vyjádřeno antropocentricky), odhadem se jedná pouze o 0,016% celého Vesmíru.

 Vnímání atomu jako základního stavebního kamene hmoty je pouze naším opěrným (orientačním) bodem, abychom se ve Vesmíru neztratili. Atom je pro nás důležitý, protože se jedná o nejmenší část hmoty, která je schopna podržet si všechny charakteristiky prvku, tak jak je my vnímáme pro vlastní potřebu. Je to totéž, jako když stavíme dům a stavebními kameny našeho budoucího domu jsou cihly.

 Zcela jiná je situace z hlediska světla (fotonů), protože stavbu atomu z tohoto pohledu je potřeba chápat úplně odlišně. To, co jsou pro nás subatomární částice, nepřináší z hlediska fotonu žádnou novou kvalitu. Atom má velikost přibližně 100.000 atomových jader. Jádro je tvořeno mimořádně hustou hmotou s cca 99,8% veškeré hmotnosti atomu. Hmota je tedy koncentrována na mimořádně malém prostoru. V prostoru atomu se pohybují elektrony v počtu, odpovídajícímu počtu protonů v jádře. Elektrony jsou v řádech ještě hustší než protony, ale zároveň mají hmotnost 1.837krát menší než proton. Rozměr elektronu je tedy tak nepatrný, že ho již musíme popisovat duálně (stejně tak foton).

 Popisujeme-li průlet fotonu atomem, můžeme pravděpodobnou možnost srážky s hmotou zanedbat – z důvodů výše uvedených. Přesto se foton „zpozdí“ na 1 metru přibližně o 30cm (a více) oproti rychlosti, kterou pozorujeme u světla – jak my říkáme – ve vakuu. Na vině je opět gravitace.

 Jak jsme již vysvětlili, z pozice fotonu se principiálně při průletu atomu nic nemění – stále se šíří vakuem – jenom se mění intenzita (a kvalita) gravitace.

 Uvnitř atomu panují podmínky, jaké z praktické zkušenosti neznáme. Protože sami jsme z atomů „postaveni“, je jasné, že rozměry hmoty uvnitř atomu si představit nemůžeme. Navíc se tam hmota vyskytuje v hustotě, se kterou se rovněž v našem reálném světě nesetkáme. Hustota protonu (neutronu) je cca 10²⁰g/m³, tedy v řádech vyšší než je hustota Země. Zatímco kulička o poloměru 1cm, tvořená hmotou se střední hustotou Země, váží přibližně 22gramů, stejně velká kulička, vytvořená z protonové hmoty, by vážila přibližně 42 milionů tun!!! Proto také gravitace v blízkosti jádra atomu je v řádech vyšší než na povrchu Země. Hustota elektronu, cca 10²⁷g/m³, je dokonce ještě o další řády vyšší.

 Velikost intenzity gravitačního pole (K) v daném místě je dána poměrem hmotnosti tělesa (M) a čtvercem jeho průměru (r²) a součinem této hodnoty s gravitační konstantou (k), tedy

 K= k . M/r2

 Poměr hmotnosti a čtverce poloměru není nic jiného, než matematické vyjádření hustoty hmoty. Protože hustota protonu je nejméně o 13 nul větší než hustota Země (tedy hodnota o 10 bilionů větší – číslo pro nás nepředstavitelné), je také tato intenzita gravitačního pole na povrchu protonu pro nás nepředstavitelná. Zároveň je zde prostor extrémně zakřiven z důvodu nepatrné velikosti protonu. (U elektronu je situace ještě o dalších 7 nul znásobena, včetně ještě většího zakřivení prostoru.)

 Takové podmínky v našem „světě obrů“ (naštěstí) neznáme. Uvnitř atomu panují stavy, s jakými se v běžném životě setkat nemůžeme. Protože pro „život“ fotonu atom jako nositel charakteristiky prvku žádný význam nemá, zůstává vakuum vakuem, pouze se mění z hlediska intenzity i kvality působení gravitace. Jedná se tedy o identický jev s tím, který nazýváme „rychlost světla ve vakuu“. Tato rychlost není konstantní, ale mění se s intenzitou gravitace, která rychlost fotonu zpomaluje. Protože se v tomto případě sami nacházíme v jiné soustavě s jinou úrovní gravitace, můžeme tento jev experimentálně velmi dobře pozorovat.

O rychlosti světla a kauzalitě příště.