Totalitní deja vu II: Jak jsem si vzpomněla na sešit z prvouky

Už víc jak měsíc sedím zavřená v bytě ve Valencii. Policejní kontroly na každým kroku, podpultovky v podobě roušek a droždí, uzavřený hranice. Není co, není jak, není kam, a lidi jakoby úplně přišli o rozum.

Kdesi jsem četla doporučení, že v rozhovoru se Španělem je lepší se politice vyhnout, zvlášť pak tématu Katalánsko. Dovolím si přidat státní vlajku. Vlajka se tu nevytahuje jen na mistrovství světa a na demonstrace, ale v každodenních diskuzích o politice. Jedni k ní mají obrovskou úctu, ti druzí by ji zase rádi (částečně) nahradili jinýma vlajkama.

V době koronavirové vlajek na sociálních sítích i na balkónech přibylo, a ani tak jich ještě asi není dost. Jeden příklad za všechny:

Volný překlad: "Před několika lety po teroristickém atentátu ve Francii jsme zaplavili naše profily francouzskýma vlajkama, dnes máme tisíce zemřelých ve Španělsku kvůli této pandemii a vidím jich málo ... co je to s náma? Úpřimnou soustrast všem rodinám, které se nemohly rozloučit se svými blízkými."

Proč o tom všem ale píšu:

19. dubna, uprostřed zatím nevyhrané "války", ve Valencii stáhli vlajky na půl žerdi na počest obětem koronaviru. Lidi tuto poctu, k mýmu úžasu, přijali velmi kladně. Napochodovali k oknům a po třech minutách ticha zatleskali. Vůbec nikdo, ani v tisku, ani na sociálních sítích, nenamítnul, že den smutku vyhlásila ta stejná osoba, co:

- 26. února měla virus "absolutně pod kontrolou" (zpráva zde)

- 1. března neodložila zahájení Fallas, slavností, na které přijíždějí davy turistů z celého Španělska i ze zahraničí (včetně Itálie)

- 8. března neodložila manifestaci fialových amazonek za práva žen

... jako když vám někdo rozbije nos a pak vám dá na něj náplast a vy mu ještě poděkujete ...

Vlajky, kde se člověk podívá. Dvě odlišný doby, dva odlišný světy, ale vzpomněla jsem si na moment, kdy nám soudružka učitelka v první třídě hned druhýho září rozdala sešity na prvouku. Byly prázdný, jen na první straně byl tužkou nakreslený bratislavský Slavín s československou vlajkou, který jsme měli doma vybarvit. 

Podle vymalovánky ze sešitu na prvouku nám tu teď chybí už jen pomník. A vsadím se o cokoli, že i na těch se už pracuje. Symboly věci zjednodušujou, utlumujou mýšlení, vyvolávají emoce. A právě tohle teď Španělsko potřebuje ze všeho nejmíň.