Totalitní deja vu 3: "Údaje, které poskytujeme, jsou vždy oficiální"

Včera jsme ve Španělsku mohli po měsíci a půl na procházku. V 6 ráno jsem vyšla do ulic města, které na tom v březnu bylo hůř než Madrid co do počtu mrtvých a nakažených na celkový počet obyvatel. Jak je na tom teď? Nevíme.

A mě při té procházce napadlo, že v tom mým městě možná zemřela na koronavirus až pětina lidí co v celé České republice. Koncem března tu mezi zaměstnanci a obyvateli jednoho domova důchodců bylo sto nakažených a dvacet mrtvých. Jedna z jeptišek, která se tam o staré lidi starala, zároveň učila na základní škole, kde nakazila minimálně jednoho učitele už začátkem března. Od známých se člověk dozvěděl o dalších mrtvých. 

Od konce března nevíme nic. Tehdy radnice začala na svých facebookových stránkách uvádět aktuální stav pouze v celé autonomní oblasti (5 milionů obyvatel) a vždy s následujícím dodatkem: "Údaje, které poskytujeme, jsou vždy oficiální". (Mezi řádkama se dá vyčíst: průšvih.)

Lidi si paradoxně stěžovali na zamlčování údajů v době, když jsme všichni seděli zavření doma a nepotřebovali jsme je. A naopak  teď když konečně můžeme ven, (je to možnost, ne nařízení), takže se musíme sami rozhodnout, co uděláme, už nikomu nevadí, že nemá na základě čeho. 

Byly a jsou země, kde oficiální údaje jsou ty jediné dostupné: Stačí vzpomenout nedávné výročí černobylské tragédie a jak dlouho se o tom nevědělo.

My se naštěstí většinou sami za sebe rozhodovat můžeme, jen se nám někdy nechce: Když tu ve Španělsku začal v březnu rapidně narůstat počet nakažených a mrtvých, dávali to všichni za vinu vládě. Prý to všecko věděli předem a nic neudělali. A já jim na to říkám: A vy snad ne? Itálie byla v médiích tématem číslo jedna a hranice otevřený.