Proč píšeme motivační dopisy?

Uchazečům o zaměstnání se doporučuje k zasílanému životopisu připojit také motivační dopis, který má za cíl personalistu zaujmout natolik, aby si životopis přečetl a pouvažoval o jeho zahrnutí do výběrového řízení. Má ale smysl ho psát?

V motivačním dopise je dobré trošku pochválit sebe (dokázat budoucímu zaměstnavateli, že motivační dopis toho pravého mají právě před sebou), trošku pochválit firmu, která nabízí pracovní místo (aby viděli, že jsme navštívili jejich internetové stránky), a taky říct něco o tom, proč máme o práci zájem (ale zároveň zatajit naši touhu po pravidelním měsíčním příjmu, díky němuž bychom si kromě základních potřeb mohli dovolit dělat to, co nás doopravdy baví).

Motivační dopis může personalistu zaujmout jen v případě, že ze stovek uchazečů ho k životopisu přiloží jen několik z nich. Pokud tak učiní většina nebo všichni, ten náš se ztratí ve štosu dalších motivačních dopisů, a přestává tím plnit svůj účel.

Dopis se jmenuje motivační proto, abychom v něm vyjádřili naši motivaci k získání nabízeného pracovního místa. Kdybysme ale vyhráli v loterii a už v životě nemuseli pracovat, a přesto se rozhodli si pro zábavu nějakou tu práci najít, asi bysme museli dlouho přemýšlet, co do něj napsat. Prestiž firmy, ve které by se člověk ucházel o místo, stejně jako možnost získat nové zkušenosti a využít ty stávající, by nám asi byla fuk (zkušenosti se ostatně dají využívat i získávat na jachtě někde ve Středomoří). Zdůrazňovat, že nás práce baví, je taky zbytečné. Rozumí se se vším všudy, že když člověk pracuje v nějakém oboru, v rámci možností má svou práci rád. Jen masochista by dělal něco, co ze srdce nesnáší, a nesnažil by se najít zaměstnání, které by ho aspoň trošku bavilo.

Jedniná pravdivá motivace k hledání práce totiž bývá fakt, že bez práce nejsou koláče (a jak naschvál zrovna toto téma je v  motivačních dopisech tabu). Zbytek jsou výmysly.