Ve Valencii, hned vedle fotbalového stadionu Mestalla, je jeden zapadlý bar. Když ale vejdete dovnitř, otevře se před vámi kus světa španělské fotbalové historie.
Je půl hodiny před začátkem zápasu. V baru je narváno, na servis u stolů číšníci nemají čas, všichni stojí za barovým pultem a čepují pivo do plastových kelímků.
- Kalamáry! Kdo si objednal kalamáry? – křičí někdo do dveří do kuchyně s plastovým talířkem plným smažených kalamárů s majonézou a plátkem citronu v ruce. Nikdo ho v tom šrumotu neslyší, tak vezme do ruky trumpetu a zatroubí. Všichni se otočí směrem ke kuchyňským dveřím.
- Kalamáááááry! – někdo v rohu se zvedne od stolu a prodírá davem a mezi přepravkami na pivo pro svou porci kalamárů. Na formality si tu rozhodně nepotrpí.
Autor: Kamila Branna
Během dvaceti minut se bar vyprázdní, fandové odcházejí na stadion. Zůstávají tam jen ti, co se rozhodli zápas sledovat v televizi mezi relikviemi, které připomínají Manola s bubnem, největšího fotbalového fanouška španělské reprezentace (psal o něm dokonce The Guardian), a také majitele tohoto miniaturního fotbalového muzea.
Manuel Cáceres, kterému všichni říkají Manolo el del Bombo, má svůj vlastní fotbalovo-fanouškovský dres: červené tričko s číslem dvanáct, černý maxibaret, a nesmí chybět ani jeho pověstný buben. Takto vybaven si nenechal ujít skoro žádné mistrovství světa ve fotbale ani jiný důležitý zápas.
Autor: Kamila Branna
Na fotbalová utkání začal jezdit už v osmdesátých letech. Nejdřív autostopem a později mu letenky a ubytování hradila španělská fotbalová federace. Ale jak sám říká v jednom rozhovoru, během života přišel o všechno: o spousty peněz (když byl zápas, zavřel bar a jelo se), a taky o rodinu. Byl ženatý a vychoval (?) čtyři děti.
Dnes už je Manolovi sedmdesát pět let. V baru, který teď provozuje jeho neteř, se ale ještě občas objeví a nikomu neodřekne selfíčko s člověkem, který nikdy nevstřelil žádný gól a přesto se stal legendou španělského fotbalu.
Autor: Kamila Branna
