Byla jsem na vážkách

Celé jedno dopoledne jsem byla na vážkách. Nejhorší to bylo s čokoládou – tu nebylo možné brát na úplně lehkou váhu, to by se pak člověk neodvážil zvážit.

Opravdu na vážkách jsem začala být mezi rýžovými poli oddělenými úzkými cestami, které umožňují přístup ke starým skladům a továrnám.

No a pak přišla na řadu muzeum čokolády. Čokoládu tu vážili na malých vážkách a dodnes používají jako závaží mince, na kterých je vyobrazený pradědeček současného krále. Když jsme přešli do prostor, kde se dodnes čokoláda vyrábí z pražených kakaových zrn, rýžové mouky a hnědého cukru, nám došlo, že nebudeme jíst jen očima. Začala jsem váhat. Ale kdo by si nechal ujít chuť praženého zrna, čokoládový polotovar, čokoládu z karobů, které v době nouze byly náhražkou kakaa, kakaový med nebo čokoládu se skořicí?

Před odchodem jsem si jen tak náhodou vzpomněla na všechny ty články, kde se píše, kolik čokoláda obsahuje vitamínů, minerálů a jak je dobrá na zlepšení nálady. A tu přece budu potřebovat, až se zas někdy po té čokoládové hostině zvážím. Teď už nebylo možné být na vážkách - jde přece o moje zdraví! A tak jsem si nakoupila tuto vitamínovou bombu a lék na duši v jednom do zásoby.