Dolů z nebe

Mám noční službu, která trvá od 19:00 do 7:00 následujícího dne. Poklidný letní večer, provázený krátkým, intenzivním deštěm, nám přerušil dispečink výjezdem na zajištěný transport pacienta z oblastní nemocnice na specializované pracoviště.

Standardní situace, zajištěný pacient, vlídné přijetí v nemocnici. Úklid a desinfekce auta, převlečení nosítek a deky, pohoda pokračuje. Vracíme se již za tmy, po cestě klábosíme. Jsem dnes v posádce Rychlé lékařské pomoci, to znamená, že jezdíme ve třech – s paní doktorkou a řidičem-záchranářem. Paní doktorka je již starší dáma subtilní postavy, která však svými brilantními znalostmi, úsudkem a nasazením stále dokazuje, že má své pevné místo v urgentní péči. Rád pracuji s lidmi, kteří práci umí, můžu se od nich učit a stimulují mě.

Ještě než stihneme dojet na stanoviště, dostáváme „do auta“ další práci (dispečink nám předá vysílačkou výzvu přímo do auta; nejbližší vhodnou posádku vyhledá podle GPS monitorace vozů): starší žena, udává nespecifické bolesti břicha a zad, cítí se divně. Lokalizace dost složitá, místopis spíš jak z táborové hry. Paní je na chatě, přijela se sem starat o manžela zotavujícího se po operaci.

Určitou část práce posádky z našeho stanoviště tvoří výjezdy ke starším lidem, kteří tráví celé léto na chatě. Jsou to lidé často už dost pokročilého věku, které nebaví trávit léto ve městě a užívají si toho, že můžou utéct do svých chatek, na zahrádky, do přírody. A za kamarády, se kterými před dávnými lety zakládali osady a chaty si stavěli na co nejromantičtějších místech. Trochu jim to závidím.

Na místo události přijíždíme po příkré lesní cestě do údolí, potok s mostkem, pán na nás mává baterkou. Vystupujeme a berme s sebou základní věci – výběhový kufr a monitor EKG s defibrilátorem. Pán začíná popisovat doktorce co se stalo a jak to celé probíhalo: manželka nechtěla aby volal pro pomoc, od pomáhání tu přece měla být ona, stonat měl on. Za hovoru procházíme brankou a pán začíná stoupat po schůdcích kamsi vzhůru. Pochopili jsme – chata je kdesi v kopci na skále, nechali jsme se zprvu zmást brankou u cesty. Kolega se vrací pro velkou baterku a další vybavení, abychom – v případě potřeby – nemuseli zas dolů. Jdeme po schodech opravdu jako do nebe.

V chatě leží na gauči starší paní, vítá nás tichým hlasem; nic moc světlo, odsouváme trochu nábytek, abychom se k ní lépe dostali. Trápí jí divná bolest nad žaludkem a taky trochu v zádech, nemůže dodechnout, bylo jí špatně od žaludku, dvakrát dokonce zvracela. Chtěla to překonat, je tu aby pečovala o manžela. Začalo náhle, myslela že je to žlučník, ale ten jí před lety vyndali. Provádíme základní vyšetření – krevní tlak, okysličení kapilární krve, natáčíme dvanáctisvodové  EKG. Na záznamu jsou jasné známky čerstvého srdečního infarktu spodní stěny srdce (AIM) – zvýšení úseku ST ve svodech II., III. a aVF. Krevní tlak je vysoký.

Pod jazyk podáváme lék na rozšíření srdečních tepen ve spreji. Paní doktorka se vyptává na další potřebné informace z anamnézy; my zatím připravujeme infuzi, napichuji periferní žílu. Praskla. V rukách jako má tato paní se žíly nejen špatně hledají, ale taky dost často praskají. Druhý pokus, kanyla se zadrhla pod výchlipek uvnitř žily a nejde pořádně zasunout dovnitř. Třetí pokus paní doktorka; taky nic. Není na co čekat. Podávám jí o něco delší a silnější nitrožilní kanylu a ona na první pokus zajišťuje vstup do povrchové žíly na krku. Trochu nezvyklejší, možná bolestivější, ale kvalitní vstup do žilního řečiště.

Do žilního vstupu podáváme silné léky proti bolesti – opiáty; nejenže tlumí silnou bolest, ale zároveň pacienta zklidňují a snižují jeho krevní tlak. Dále léky proti dalšímu srážení krve v místě uzávěru srdeční tepny – kyselinu acetylsalicylovou (stejná léčivá látka jako například v acylpyrinu, ale v injekční formě) a Heparin. Do specializovaného kardiologického centra, kde jsou schopni udělat specializovaný invazivní zákrok je to pár minut jízdy. Je potřeba akutně zprůchodnit ucpanou tepnu, zásobující část srdečního svalu okysličenou krví. Voláme dispečink, aby obvolal dostupná pracoviště avizoval náš příjezd. Kdybychom byli od kardiologického centra dál, podali bychom i trombolytický lék, který aktivně rozpouští krevní sraženinu, která ucpala srdeční tepnu. Lék má však mnoho kontraindikací a může způsobit závažné krvácení a proto se podává jen pokud je to opravdu nutné; my to naštěstí máme na angiolinku kousek.

Manžel je nervózní, má o manželku strach. Nejistota.

Dohadujeme s řidičem, jakým způsobem poneseme paní dolů k autu. Ve vyprošťovací plachtě by to pro ní bylo velmi nepohodlné, byla by ní sevřená jako v kleci, s nosítky se nevytočíme. Nakonec posílám kolegu pro schodolez – speciální sedačku pro evakuaci lidí z výškových budov. V cizině ho najdete u všech schodišť ve veřejných budovách. Kromě malinkých koleček má i lyžiny s gumovými pásy, po kterých může jezdit po schodech. Po standardizovaných domovních schodech. Jako bude fungovat na schodech z kamenů, klád a vytesaných do skály zatím nevíme.

Opiát má velmi rychlý účinek, bolest ustupuje a paní se opět začíná starat více o manžela a okolí, než sama o sebe. Srdeční akce se zpomaluje. Kvůli přetrvávajícímu vyššímu krevnímu tlaku podáváme v infuzi i lék na jeho snížení. Paní se dohaduje s manželem kdo zavolá synovi, jaké věci s sebou do nemocnice. Objímají se, manžel jí hladí po vlasech.

Paní se omlouvá, že s ní máme práci, že to takhle nemělo být. Utěšujeme ji a přesvědčujeme, že jí pomáháme rádi a že jsme tu od toho a pro ni. Zvláštní hezký pocit.

Dispečink mezitím vytelefonovává a dohaduje na které pracoviště paní povezeme. Je potřeba se předem ohlásit. Mohou zrovna pečovat o jiného pacienta, nebo mít obsazená všechna lůžka intenzivní péče, na která po zákroku pacienty ukládají.

Paní je usazená v hluboké sedačce, připoutaná, jdeme na to…Cesta to byla opravdu jako z nebe zpátky na zem. Pán hlásil kolik je v té které skupince schodů, já tahal dole a přes rameno měl pověšený EKG monitor, kolega tahal nahoře, paní doktorka táhla kufr a svítila nám. Schody klouzaly; my zpocení a spousta komárů. Paní se pořád omlouvala a my jí pořád přesvědčovali, že nám to opravdu nevadí. A opravdu nevadilo. Byla nemocná, potřebovala pomoc a právě od toho tu jsme. Snad z historických zkušeností s otrávenými úředníky, prodavačkami, ale i zdravotníky a dalšími profesemi si hlavně starší lidé a obyvatelé menších vesnic volají záchrannou službu až kdy opravdu jde o život a i potom se omlouvají a cítí se provinile.

Paní jsme uložili na nosítka a naložili do sanitky; ještě chvíli trvá se trefit na mostek, který je s bídou o 10 cm širší než kola sanitky. Kolega to zvládnul skvěle a paní se dostala včas na správné pracoviště s angiolinkou. Už tam na nás čekal připravený tým, který od nás pacientku převzal, poslední pohled přes prosklené dveře. Dispečink, pro veřejnost neviditelný mozek záchranky zafungoval opět perfektně. Paní bude v pořádku. Bude se moci starat o manžela a užívat si romantiky na chatě nad údolím. Moc jim to přeju. My se vysprchujeme a budeme se mít taky dobře. Uvidíme co dalšího nám noc ještě přinese.