Je přesně 3:32, když zapíská
vysílačka, tuhle noc již popáté. Oblékám bundu a natahuji
boty, kolega do vysílačky potvrzuje, že jsme rozuměli výzvě:
„muž, 79 let, bezvědomí, nedýchá“. Mlčky spěcháme do
garáže k sanitce. Doktorka, řidič a já-zdravotnický
záchranář. Dohromady posádka Rychlé lékařské pomoci. Mlčky
nasedáme do sanitky a vyjíždíme do letní noci. Do ticha mluví
jen neosobní hlas z navigace…“po sto metrech doprava, rovně
čtyři kilometry…
Před chvílí skončil pořádný letní slejvák, vzduch je čistý a vlhký. Od chvíle, kdy jsme v sedm večer nastoupili do služby, jsme již vyjeli ke čtyřem pacientům, mluvili se čtvero příbuznými, ošetřené a zajištěné pacienty předávali ve čtyřech nemocnicích, čtyřem různým týmům zdravotníků. Slečnu s rozhozeným diabetem na internu, paní, kterou jsme probrali z diabetického kómatu na metabolickou jednotku, pána, kterému selhávalo srdce jsme po stabilizaci transportovali na urgentní příjem a mladíka, který v lijavci běžel zavřít sklep a na kluzké dlažbě si přivodil otevřenou zlomeninu bérce jsme předávali na ortopedii. Ve třech lidech zajišťujeme přednemocniční péči o pacienty napříč všemi zdravotnickými odbornostmi. Dopředu můžeme jen hádat, ze kterého oboru medicíny bude další případ, jak moc bude mezioborový, jak moc budeme muset improvizovat a aplikovat znalosti z medicíny do nezvyklých prostředí. To je to, co dělá záchranku tak krásnou.
Přijíždíme na místo, stará paní nám plačtivým hlasem sděluje, že si šli s manželem večer normálně lehnout, on v noci ještě jednou vstával na záchod. Když se paní před pár minutami probudila, zdálo se jí, že manžel nedýchá. Zkoušela ho vzbudit, ale on už vůbec nereagoval. Zatímco paní mluví, zkouší lékařka, jestli má pán hmatný pulz na krkavici, já přikládám elektrody EKG monitoru. Na obrazovce běží rovná čára. Srdce nevykazuje vůbec žádnou aktivitu. Rozepínám pyžamo a důkladně pána prohlížíme. Z forenzních důvodů musí být prohlídka každého zemřelého velmi důkladná, aby se odhalily případné podezřelé okolnosti smrti. Na těle jsou již přítomné tmavé, hnědofialové skvrny, jedna z jasných známek smrti svědčící o tom, že pán zemřel již před několika desítkami minut. Resuscitaci – oživování - proto nezahajujeme. Lékařka bere paní do vedlejší místnosti, oznamuje jí co se stalo a snaží se jí uklidnit. Řidič odchází do sanitky pro desky s dokumentací, kterou je potřeba vyplnit. Balím věci.
Zůstávám sám v místnosti se zemřelým a mám najednou zvláštní pocit. Pocit narušení intimity. Vzduch v ložnici je vydýchaný, ještě před 10 minutami tu byl klid, nic se nedělo. A najednou tu na posteli klečím já, cizí člověk, na nohách boty, je rozsvícené světlo, mluvíme nahlas. Porušili jsme intimitu chvíle. I to obnáší má práce. Zapínám pánovi pyžamo, urovnávám postel, rozsvěcím malou lampičku, zhasínám stropní světlo. Klid.
V kuchyni vyplňujeme dokumentaci, list o prohlídce mrtvého, žádanku na pitvu a dokumenty pro převoz pohřební službou. S paní probíráme co se bude dít dál, kam má odnést občanský průkaz. Volala již dceři, přijede za pár minut. Vyjadřujeme soustrast s úmrtím manžela. Odjíždíme. „Rozumím; 4:10; vracejte se na příjmu domů“ hlásí dispečerka do vysílačky. Otevírám si okno a vnímám vlhký voňavý vzduch. Jsme připraveni na další výjezd.
