Onehdy jsem byla s Čoklem na výletě. Když to takhle napíšu, je to známka toho, že je zle. Pro Psa. A koneckonců je zle i se mnou.
Vnučka s bahnícím se psemMokrošová
Jeli jsme jen do sousedního města. Čoklovi byl nasazen na zastávce autobusu náhubek a měl s ním projít kolem řidiče autobusu. Nic víc jsem po něm nechtěla. Pak bych Psa zašoupla pod sedadlo a náhubek sundala. Takový modelkovský špacír kolem porotce - řidiče, jako na výstavním molu. Někdy to vyjde a Psa kolem řidiče protáhnu i s náhubkem. Většinou ovšem vytvoříme už ve dveřích špunt, přes který nikdo další do autobusu neprojde. Já s tím zatraceným báglem, zaseklý pes, který vříská a pokouší se packama ten krám sundat. A do zad mi funí rozčílený řidič a naštvaní cestující.
Konečně sedíme. Náš uražený Pes prokňučel, provyl a prozpíval celou třicet pět minut trvající cestu. A ještě s ním spolucestující Lidé soucítili. V mých očích se proměnil v tu chvíli ze Psa v Čokla. Jeho běsnění pokračovalo i po následném vypuštění z autobusu.
Tady zmíním, s čím jsem se táhla. Měla jsem batoh a v něm hlávku ledového salátu, půl hlávky květáku, pět přezrálých až nahnilých banánů, granule, misku a litr vody pro Čokla a asi tak dvoukilový foťák. Logiku v tom nehledejte, holt nejsem logista, a zdá se mi chvilkami logické přemisťovat věci zbytečně z bodu A do bodu B a zpět do bodu A. ALE VÁŽILO TO JAK KRÁVA. Kromě toho jsem měla kabelčičku. A běsnícího Čokla na laně.
Představovala jsem si, jak si pochodím po staré části města a podumám a pomedituji, a někde v klidu sním ten salát a banány, pofotím si kostely, parky a jiné nádhery. Ve skutečnosti naše příjemná procházka vypadala takto: Čokl zabořil nos do nějakého obzvlášť lákavě páchnoucího místa a odmítl se pohnout. Jemný škub vodítkem. Nic. Zapřel se a čumák nezvedl. Poté se nechal chvíli táhnout po dlažebních kostkách na břiše, aby v nečekanou chvíli zavětřil a vrhl se prudce do strany. Nikdy ne vpřed ve směru, kterým jsme šli. Vždy buď doleva nebo doprava.
Aby toho, co táhnu, nebylo málo, ještě jsem si v prodejně zdravé výživy nakoupila pár dobrůtek a na trhu rajčata a česnek. A takto zatížena jsem se ploužila celá zpocená a nenaladěná na vlakové nádraží.
A tam mi Čokl zlomil rameno. Představte si to. Klušete nádražním podchodem k nástupišti, kde je váš vlak připravený k odjezdu. Bágl na zádech, vodítko čokla držíte v pravé ruce. Kvaltujete. Znervózňuje vás hlas nádražního rozhlasu, který vás napomíná, že máte urychleně nastoupit do vlaku. Běžíte a domníváte se, že směr cesty váš a čokla je daný, běžíme rovně k nástupišti. Jenže, člověk míní, pes se rozhodne jinak. Jeho směr vede pravým úhlem doleva, někam do počurané zdi. Držím pevně vodítko, a v té rychlosti nereaguji na povely, které mi dává pes. Vodítko se napne, a vy přes ten špagát spadnete tak, že zaduníte a zlomíte si rameno.
Vlak nám naštěstí neujel, takže jsme do něj nasedli a jeli domů. Čokl zalehl pod sedadlo a spokojeně usnul. Vlaky, to ten náš Čokl miluje. A já konstatuji, že si umím opravdu užívat.
Ale nakonec je vše jako v pohádce, vše dobře skončilo. Paní doktorka mi včera na kontrole po půlnoční rehabilitaci řekla, že ta "ručička" je už skvělá. Cupitala jsem po náledí, klouzavé botičky na podpatku, čokla na laně a v očích hrůzu, že by se situace mohla opakovat.
Ale jinak je ten pejsek fešák přenáramný.
