Městská policie nepomáhá a nechrání, to dělá státní policie. Tak pravil městský strážník, když mě zadržel při přestupku.
Tím přestupkem bylo venčení psa bez vodítka. Devět hodin dopoledne, na okraji sídliště, široko daleko nikdo, jen tihle dva nebezpeční psi, vysocí asi tak 35 cm v kohoutku, já a má vážně nemocná sousedka s rouškou na ústech. A policajt číhající mezi auty. Šly jsme ze soukromé louky plné krtinců, plevele, oddělené od "městské aglomerace" parčíkem a sadem. Kolem kostelíku. Kolem číhajícího strážníka. Schovával se mezi auty, mrška jedna. Kolem něj už jsme šli spořádaně, dva psi na vodítku a dvě ženy. Nebylo nám to nic platné. Bdělý strážník nás zadržel.
Možná si dialog dovedete představit. Ledový ksicht strážníka, neuvěřitelně hloupá argumentace typu: To říká každý, to by mohl říkat každý, kousnutí malého psa bolí víc než kousnutí psa velkého, už vás někdy kousnul pes, mně ano, ti psi potom kadí na trávníku, to se jenom vymlouváte, můžete si stěžovat, jestli chcete, můžeme si to vysvětlit na služebně... Dokonce si na nás zavolal posilu. Strážníka v autě. Ten přivezl čtečku čipů. Napadlo mě, jestli to skutečně není tak, že jeden chytrý strážník ovládá čtečku čipů, druhý chytrý umí vypisovat pokutové bloky. A někde se třeba skrýval ten třetí, který ty dva nebezpečné inteligenty hlídal. Někdy během této zdlouhavé procedury jsem se zeptala, jestli se takto naplňuje jejich vize o pomáhání a chránění. Ten chytrý, co umí vypisovat bloky, se rozhořčeně ohradil, že městská policie tohle na starosti nemá. Že to je úkol policie státní.
A pak ten druhý chytrý začal dlooooouze a pomaluuuuuuu vy-pi-so-vat propisovací bločky. K mému úžasu, čitelná byla pouze první strana. Další dvě, které měly být propsané, byly panensky čisté. Nepropsané. Nakonec jsem ty liliově bílé bločky podepsala. Potvrdila jsem si, že v boji s kopiemi to na plné čáře prohrává jak městská tak státní policie. Bez ohledu na to, která nás hlídá a chrání a která pouze buzeruje.
Ještě jsme chvilku žonglovali se slovíčky ohledně nepropsaných bločků. Rozhořčená dvojice dvou chytrých strážníků vehementně tvrdila, že podvody s pokutami nejsou možné. Já vím. Média prostě jsou ulhaná, a když o těch podvodech píší, je to jen proto, aby vytvořila blbou náladu ve společnosti.
Jsem uvědomělá. Mívám plné kapsy igelitových pytlíků. Chápu, proč vyhláška vznikla. Aby chránila. Ale z tohoto jednání mám pocit, že je to pouhá buzerace. A že si policie honí bodíky na těch nejslabších.
Takže: Zajímal by mě poměr pokut za malé psy a za psy bojové. Co já mám vypozorováno, tak městská stráž slídí v době venčení a chytá jen ty malé chlupaté podvraťáky. A majitelem není žádný nabušený svalovec, ale povětšinou pajdavé babky. Taky by mě zajímalo, kde je naše čacká policie, když omladina v parku během jednoho večera vyláme všechny fošny z deseti laviček a rozláme je na kousičky. Kde jsou, když opilci stěhují popelnice. Když se titéž opilci vracejí z hospod. Zdali chodí preventivně kolem ubytovny pro sociálně slabší spoluobčany. Proč nezasáhnou při nočních večírcích právě v tom parčíku, kde jsme byly zadrženy. Během svého nočního venčení psa jsem městskou policii viděla projíždět dvakrát.
Moje nemocná sousedka při tom incidentu málem omdlela, protože většinu času stráví v posteli, mně ujel vlak k mamince a sousedi, kteří to pozorovali, se domnívali, že jsme musely provést něco strašlivého.
Venku je krásně, svítí sluníčko. Chystám se znovu ven se psem. Dnes si po dlouhé době pes procházku užil. Toužebně koukal směrem k lesu, když jsme se vraceli.
Volal mi syn. Aby mi sdělil, že si uklidil. Což je závažná informace. O Vánocích se s ním totiž rozešla slečna. Takže synova nálada přecházela od tklivosti, smutku až k žalu, k zlobě, stýskání, depresi, pocitu, že život nemá smysl. O vánocích jsem byla v Čechách u svých dětí, nejdříve u dcery, pak u syna. Bezradně jsem na syna koukala, jak drží nábožně v ruce starý televizní program, protože ten kupovala Terezka. Nabádala jsem ho: "Ukliď si, vyházej všechny krámy, všechny její vlasy zachycené ve vaně nebo umývadle, vytři. Dokud ten prostor neuvolníš, budou tě ty věci srážet a nevytvoříš prostor pro to, aby ti do života mohlo vstoupit něco nového." Když jsem mu to říkala poprvé, ještě se zlobil. Dnes už tedy začal uklízet. Život jde dál.
I při smíchu může bolet srdce, na konci radosti je žal. Přísloví, 14,13
