V poledne se ze školy vyhrnuly menší děti. Zkracovaly si cestu přes blátivou pěšinku vedoucí přes trávník. Jedno z děvčátek jásalo: "Pojďme si užít bahnění."
Napadlo mě, že je škoda, že už ztrácíme tu dětskou radost z čehokoliv. Z bahnění. Z her. Že už nejsme tak zaujatí. Pozoruji vnuka, když si hraje. Několika hračkami zabydluje celý imaginární svět, vytváří imaginární situace, pravidla, jeho hra má příběh, spád. V autě si hraje s rukavicemi, ze zadní sedačky se ozývají tři různé hlasy, které se hašteří, baví se spolu, vykládají si. Vnuk hraje sebe, a současně levou i pravou rukavici. Ony ty rukavice určitě budou něčím úplně jiným. Hodně toho při hrách nabrebentí, vydává rozličné zvuky. Je to taková zvuková soustavná kulisa dceřina bytu. Vnukovi rodiče se domnívali, že druhý syn se na té kulise nijak nepodílí. Že mají prostě jednoho žvanila a jednoho tichého syna. Hlučný synek odjel do školy v přírodě a tichý osaměl. A jeho rodiče s úžasem zjistili, že i on vyluzuje při hrách různé zvuky. Jenom trochu tlumenější, a v menší frekvenci. Že se oba synové svorně podílejí na jejich zvukové kulise.
Každý má svůj hlas. Dávejme si proto pozor, ať něčí hlásek nepřeslechneme.
Šla jsem posléze ven se psem, a jeho radostné zaujetí bahníčkem mě najednou vůbec nepřišlo úžasné. Rozhodně jsem byla přesvědčená, že existovat si radostně by mohl i bez bláta.
Onehdy, no, asi, před dvaceti lety, mě vezl jeden kolega z práce domů, a typicky českým způsobem mě lákal nejdřív na Macháčkův palouk, to je místní randící místo. Povzdechla jsem si, že než se naučím na tyhle řeči reagovat, nikdo je ke mně nebude pronášet. Tenkrát jsem si myslela, že by mi to snad mohlo scházet. A přišla jsem na překvapující zjištění. No, že neschází, to snad ani není tolik překvapující objev. Ale to, že si bez mužů připadám daleko ženštější, než s nimi, než kdykoliv předtím, to pro mě překvapující je. Nikdy jsem si nepřipadala ženštější, než teď, osamělá, stárnoucí ženská. Zjistila jsem, že ženství nespočívá v konfrontaci s mužským světem. Že právě naopak, takhle sama, jsem si nejkrásněji ženou za celý svůj život. Snad, že nikdo na mě nesyčí, že jsem ssslepice, že nikdo nevykládá o hloupé ženské logice. Miluji být ssslepice, miluji svou zvrácenou ženskou logiku. Miluji mluvit o tajnostech a o všech trapných ženských věcech. Miluji bulení u filmů, aniž bych byla stíhána ironickými pohledy. Miluji být taková, jaká jsem. Miluji tu svobodu cítit to, co skutečně cítím, bez jakékoliv cenzury.
A rozkvétám pocitově do takové ženské šíře, jako nikdy dříve. Nikdy předtím. Protože vařit denně teplé večeře, prát čísi ponožky, i když s láskou, zavářet litry okurek a třešní a jahod, pulírovat sporáček do vysokého lesku, to dnes zvládám jaksi mimochodem, anebo nezvládám, ale není to podstatné. Je něco nad tím, milí pánové, nad tím, co, my ženy ledabyle stíháme. Ty čisté nařasené záclony v oknech, to není naše vizitka. Naší vizitkou jsou ty noci, kdy pláčeme v koutcích postele pro cosi, pro cosi, co asi s naší logikou nepojmenujeme, ale co byste měli milovat.
přemrzlé trnky okusuješ
a jsou tak sladce trpké
jako život ženy
tak jak jej žije
nežije
vede
nevede..........***
