Dnes mě Kluk při cvičení Pěti Tibeťanů neviděl, proto nic neřekl. Ale v pátek řekl: "Ježíšmarjá," a k psovi ucedil: "Panička nás straší, že?"
Říkala jsem, že je dospělý? Hluboce jsem se mýlila. Minulý týden mu dvakrát ráno ujel autobus do školy. Když mu ujede autobus, znamená to, že nechytne vlak a přijde pozdě. O hodinu až dvě. V pátek jsem u toho asistovala, neboť jsem venčila právě psa, i viděla jsem autobus, skoro jsem si říkala, jestli do něj nemám s tím psem nastoupit místo kluka. Abych jako něco zachránila. Taky jsem viděla Kluka rozvážně scházejícího ze schodů. Pan starosta, zvolna kráčející na městskou radu. Autobus mu ujel. Protože JEL DRZE O PĚT MINUT DŘÍVE. A jezdí tak víceméně pravidelně. A Kluk takový šlendrián trpět nebude. Sedm lidí do autobusu nastoupilo, a skoro tam nastoupilo osm plus pes, sedm lidí se přizpůsobilo podmínkám. Jen Kluk ne.
Vedla jsem výchovné řeči. O přizpůsobení se situacím. Ne, Kluk neustoupí. Bude si dál chodit na autobus dle jízdního řádu. A bude si stěžovat. Dnes ráno mi sdělil: "Modli se, ať nejede ten autobus o tři minuty dříve." Zírala jsem na to divadlo z okna. Vidím, pan starosta rozvážně schází ze schodů. Zpoza rohu vyjíždí autobus. O tři minuty dříve. Myslíte, že starosta zrychlí krok? To i já, babka, jsem čipernější. Kluk rozvážně dochází na zastávku autobusu. Možná nastupovalo více lidí než sedm, takže je autobus na zastávce o něco déle. Zkrátka kluk dochází k autobusu a jako poslední nastupuje. Sláva. Pro dnešek jsme vyhráli. Obávám se, že tohle bude moje každodenní zkouška trpělivosti.
Napadlo mě zdolat ho zevnitř, pokud ho není schopen zdolat předchvilný řidič. Každé ráno ječet. Doma. Každé ráno ječet. Z okna. "Přidej, přidej, utíkej...", prostě dělat ostudu. Ostudy, kterou je schopna jeho matka dělat, se bojí Kluk víc než čehokoliv jiného. Ale stejně si myslím, že tohohle paličatého Berana prostě nezdolám ani já, ani autobusy. To jeho "modli se", které ke mně pronesl, mi trochu signalizuje, že hru "ujede, neujede" už hraje nejen s dopravci, ale i se mnou. Pasoval mě na svého diváka. Na svého fandu. Lehce neurotického. Jako by to své "běda ti, jestli mi to ujede", neadresoval jen dopravcům, ale i mně.
A mně bylo tak divné, proč ho v Turecku tolik nadchly dolmuši. Proč o nich každý den zaujatě a nadšeně mluvil. Proč o nich mluví občas pořád. Dolmuši jsou takové autobusy, které vám na trase, po které jezdí, zastaví vpodstatě kdekoliv, něco jako skutečné autobusové zastávky funguje velice sporadicky. Prostě vidíte dolmuši, tak si mávnete. Nebo dolmuši samo zpomalí, když vidí lidi, kteří by se mohli chtít svést. Kluk si zasněně představoval, jak něco takového funguje i v Česku. Nefunguje. Zatím. Ale kluk už se podle toho chová.
