Může být pohřeb radostný? Těžko se můžeme radovat, když zemře někdo, koho jsme měli rádi. Máme proč plakat, proč se rmoutit. Ale máme proč se radovat? V den pohřbu bychom měli jen truchlit?
Byl jsem včera na pohřbu kamarádky, kterou jsem dlouho neviděl. Bylo to smutné, ale i radostné. Hodně dlouho jsme se neviděli, desítky let. Ale přesto si ji velmi dobře vybavuji. Byla to skautská léta. Žili jsme přírodou, kamarády, lítali po lesích, připravovali se na tábory. A asi všichni četli Foglara. Je to dávno. Někdy mi to přijde jako neskutečné, že to snad není pravda. Byl jsem tam skutečně i já? Přátelství, zážitky, ideály - kde to zůstalo?
A teď se najednou vynořila tato minulost přede mnou. Kamarádka odešla. A sešli jsme se kamarádi, kteří jsme se znali a kteří jsme toho tolik spolu prožili. Díky společné kamarádce Pavle. Tolik moc toho v nás zůstalo. A tolik času už toto překrylo. Má smysl přemýšlet nad tím, co bylo a co se už nemůže vrátit? Má smysl oživovat stopy, které dávno vítr zavál? Kde navázat zpřetrhané vztahy?
Bratr Pavly přijel za ní, když umírala. Nestihl přijet včas, odešla náhle. Je důležité být s člověkem, když umírá? Být mu nablízku. Aby nebyl sám a mohl se připravit na to, co se nedá prožít znovu. Aby to prožil v blízkosti blízkých. Možná i pro tuto chvíli je dobré mít kamarády, o které se může člověk opřít. Vědět, že není sám. Pavla měla hodně kamarádů.
A přesto se asi cítila někdy sama. Když do jejího pokoje vstoupili, zjistili, že se ocitli ve skanzenu. Muzeum všeho, co jí připomínalo domov. Všude, po stěnách, na poličkách, v knihovně. Po svatbě si nechala i své staré příjmení. Měla dvě jména. Proč to lidé dělají? Protože už jsou známí pod svým původním jménem? Nebo proto, že se nechtějí úplně přejmenovat? Pavla možná toužila po svém domově, který opustila. Svůj nový domov našla daleko od svého rodného domova. Něco možná nejde přesadit. Když vytrhneme strom a přesadíme jinam, mnoho kořenů zůstane v zemi. Strom si nese svoje kořeny se sebou, my lidé je máme v sobě, kdesi v duši...
V pokoji našli básně od českého klasika Vrchlického. Knížečka byla založená na stránce, kde byl verš: "Tak dlouho šli jsme spolu". Dlouho jsme šli spolu. A pak dlouho šli každý jinudy, jinam, s někým jiným. Možná se teď ve chvilce zastavení něco znovu setkalo. Pozastavili jsem se a podívali zpět. Na Pavlu a taky na sebe, jací jsme byli. Něco začalo, něco skončilo a něco jiného pokračuje. Rozloučili jsme se s Pavlou, ale ne s pláčem. Jsme rádi, že jsme chvíli mohli pobýt spolu. Díky Pavle. Jsem rád, že jsem mohl Pavlu a mnohé jiné kamarády poznat. Bez nich by můj život nebyl mým životem.
Pohřeb v kostele. A my všichni dříve nevěřící kamarádi se modlíme a někdo čte z bible. Co to je? To jsme se tak změnili? Ustoupili ze svých postojů? Nebo jsme už dozráli k tomu, že potřebujeme i možnost života po životě? Díky Pavle? Ta dimenze pomáhá, aby "sbohem" nebylo tak bolestné. Vzpomínám si na léta, která jsme trávili na Kolibě. každý víkend, celé prázdniny. Mnoho jsme tam prožili. Také se učili třeba chytat do lasa. A na trénování jsme si udělali takový kříž. Jako siluetu člověka s roztaženýma rukama. Zavolali si nás přislušníci VB, kteří nás začali vyšetřovat. Co to tam děláme za protistátní akce? A co tam pořádáme za nedovolené náboženské shromáždění, když tam máme kříž? Teď je to k smíchu, tehdy nás mrazilo v zádech.
Klábosíme s kamarádkou a domlouváme se, že si něco pošleme. "Já ale neznám tvoje jméno," říkám. "No přece ..." A řekla svoje dívčí jméno. Až pak jí došlo, že jsme se přesunuli v čase zpět. A to tak dokonale, že zapomněla na současnost. Když se potkávám s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděl, jakoby se nastaví vztah přesně na okamžik, kdy jsem se rozešli. Jakoby ten čas mezi neexistoval, zastavil se. Jen si musíme chvilku zvyknout na to, že nám přibylo pár vrásek v obličeji.
Přemýšlím, k čemu jsou pohřby. Taková smutná událost, má to smysl? Znám více lidí, kteří příbuzným pohřeb neudělali. Jeden kamarád měl problémy, které se stále stupňovaly. Pomohl až rozbor s psychologem a dodatečně zorganizovaný pohřeb manželky. Teprve pak byl schopen žít a přijmout skutečnost jaká je. Zvláště včerejší pohřeb jsem vnímal jako krásné rozloučení s člověkem, který pro druhé něco znamenal. Vzpomínky na společně prožité chvíle zůstanou krásné. Mělo to smysl chvíli jít spolu. Život má smysl takový, jaký je a i smrt tehdy, když přijde.
Děkuji Pavle za to, že jsem dostal příležitost se ohlédnout. Ohlédnout, kde jsme byli. Z místa, kam jsme došli. Jací jsme kdysi chtěli být a co z nás vyrostlo. Když se podívám zpět, chtěl jsem být tím, čím jsem teď? Šel jsem správnou cestou podle svých vysněných ideálů? Život plyne a nemáme čas se zastavit. Díky dynamice života nám hodně uniká. V denních shonech čas prokluzává mezi prsty. Potřebujeme zastavit, abychom si mnohé uvědomili. Kamarády, na které je spoleh. A třeba taky i sami sebe.
