Důležité, důležitější, nejdůležitější

Co je důležité, co je ještě důležitější a co je nejdůležitější? Uvědomil jsem si toto dilema, když mi kamarádka říkala, že strašně něco chce udělat pro sebe, ale pořád někdo po ní něco chce. A nejsou to kraviny. Lidé chtějí důležité věci. Syn potřebuje pomoct sbalit na cestu do Dánska. Kamarádka pořádá výstavu a hrozně ráda by ji tam viděla. V práci je co si neodkladného, tak musí zůstat déle. A takto se jednotlivé věci nakupí. Je jich vždycky dostatek pro to, aby nestihla udělat něco z toho, co sama považuje za důležitější. Udělat něco pro sebe. Jen tak si jakoby "zívnout". Říkala, že má třeba fotky z dětství, které by si ráda někdy utřídila. Mít čas na to si přečíst knížku, která na ni už čeká spoustu měsíců. Kvůli tomu, co se po ní chce, nemá čas a možnot udělat něco, co by toužila. A po nějaké době toužit přestane. Nazvala to "tichou rezignaci". Rodina a kamarádi ji mají rádi. Kdykoli po ní něco chtějí, ví, že ona je ochotná a vyhoví jim. Jenže ona strádá. Cítí, že takto to dál nejde. Celkově ji okolí "vysává". Nebo jemněji: nedá jí možnost, aby ona sama načerpala dostatek pro to, aby sama mohla dávat.

Nedůležitými věcmi se nezabývám. To jsou věci které BY SE MOHLY udělat. Kdyby na ně byl čas. Nebo kdyby je někdo vyžadoval. Pokud žádná z těchto situací nenastala, JSOU NEDŮLEŽITÉ A DLOUHO JEŠTĚ ZŮSTANOU. Mé koníčky, záliby, to co dělám rád, to není nedůležité. To, co chce manželka může být nedůležité jen do doby, kdy to začne vyžadovat  Ale to jen pro usmání, je to jinak (viz níže).

DŮLEŽITÉ je všechno, kde je nějaký tlak, proč to udělat. Ten může být vnější ale i vnitřní. Mohou po mě něco chtít kamarádi, nebo i já něco potřebuji (třeba zalepit píchlé kolo - k tomu mě nikdo nenutí. Ale možná i tak je to vnější podnět).

DŮLEŽITÉ jsou často malé věci, ale je jich hodně. Spousta maličkostí, které člověka utahají. Každý něco chce a považuje to svoje za důležité. Když se přizpůsobím "jeho důležitosti", pak podlehnu a dělám podle něj. Stokrát nic umořilo osla. Pokud cítíte, že zvládenete víc než osel, nechte si toho na sebe naložit klidně více.  Když začnu ráno dělat důležité věci, není jich konec. Několik hodin intenzivně pracuji a nakonec vidím, že jsem vůbec nic neudělal. Vyřídil jsem pár emailů, někomu zavolal, došel na poštu. Samé důležité věci, ale nic pořádného. Kdybych to měl psát do výkazů, napíšu maximálně "vyřizování administrativy". Stavím sama sebe do role své sekretářky.

DŮLEŽITÉ VĚCI musím věci správně zařadit podle svého hodnotového žebříčku. Podle svých kritérií. Když o mě někdo něco chce, tak musí brát v úvahu, že zrovna nemusím mít čas. Mám taky svoji agendu, to co chci já. Nečekám jen s otevřenou náručí, až mi někdo řekne, co bych mohl dělat. Svůj čas si dokážu naplnit sám. Musím se sám rozhodnout, zda přijmu důležitost toho, co mi předkládá jako důležité. A když jsi sám osobně a pokud možno svobodně přijmu, pak mohu sám v sobě danou věc posunout třeba i jako důležitější než něco jiného. Co jsem třeba zrovna chtěl dělat.

DŮLEŽITĚJŠÍ se stávají věci tím, že za nimi stojí nějaká mnou uznávaná autorita. Hlavně rodina. Pro rodinu bych udělal první a poslední. Když žena něco chce, tak většinou to považuji za důležitější než co dělám. (viz výše). Pokud toho ale nechce moc, nebo když mám něco, co sám považuji za důležitější. Dál jsou to věci, které prostě nikdo než já neudělá. Buď jsem tak důležitý sám, že to nenechám někoho udělat, nebo "není člověka", který by to chtěl udělat. Možná v tu chvíli by stálo přeci jen zauvažovat, zda není někdo, kdo by to mohl udělat místo mě. Třeba i lépe než já. Nejsem spasitel světa.

DŮLEŽITĚJŠÍ věci nemohu neudělat. Musejí být udělány, volba je asi jen v čase, možná i ve kvalitě. Kolik vlastně vezmou času. Často to bývají věci větší než důležité. Třeba proto, že ty důležité díky tomu, že bývají malé se prosejí sítem času a zbudou ty větší, důležitější. Když se počká nějaký čas, tak tyto důležitější věci nemizí, ale zísávají na intenzitě, vytvářejí tlak na moji nervovou soustavu a nutí mě někdy si ten čas udělat. Takokovou věcí je třeba vymalování bytu. To je naprosto nedůležitá věc. Malovali jsme před pár lety (asi pět?) a všechno vypadá pořád docela dobře. Jen někde nějaké šrámy, skvrnky, v koutě se malinko malba odlupuje. Ale systematickým tlakem manželka dokáže tuto věc posunout až k těm důležitějším. A tak budeme zase brzy malovat. Budu muset zase své, ty nejdůležitější věci odsunout.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ jsou věci, které tvoří moji podstatu. To, bez čeho nedokážu být sám sebou. Osobní směřování, cíle, ideály. Třeba už nás život převálcoval tak, že žádné nemáme. Ale někde pod čímsi jsou. A pokud je alespoň trochu nesytíme, hladovíme.

Kamarád má krásnou rodinu. Vychovali dvě krásné dcery. Ty teď začínají odcházet z domova a vodí se za ruku s různými nápadníky. Pořád něco chtějí, ale kupodivu toho není tolik a tolik urgentního, jako když bylo třeba se starat o malé holčičky. Ty chtěly tátu celého. A kamarád zjišťuje, že mu cosi schází. Nazval to "skříňka radosti", která je ale zavřená. Dcery dělaly radost automaticky, život běžel jako ve zrychleném filmu. Najednou má čas a zjišťuje, že není moc výkonný v práci, kterou dělá. Když ji dělal proto, aby utáhnul rodinu, měl z ní radost, zadostiučení. Měl jistotu proč dělá to, co dělá. A teď  přehodnocuje. Bez otevření "osobní skříňky radosti" přestává jeho život mít osobní jiskru, náboj. Šedne, ztrácí smysl každodenního dne. Není na co se těšit. Jen tak jsme do ní pohlédli pootevřenými dvířky a pookřál. Byl najednou jiným člověkem. Ale skříňku ještě nechal zavřenou.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věci mají jednu velikou nevýhodu. Jdou kdykoli odložit. Pořád se objevují důležité a důležitější, které to nejdůležitější odstrkávají stranou. Je to trochu i jazykovou hříčkou, že důležitější je důležitější než nejdůležitější. A pak se může i stát, že důležité se stane důležitějším, než nejdůležitější :). Vypadá to skoro úsměvně, ale důsledek (jako u mého kamaráda) je ztráta smyslu života. Dny se odvíjejí bez toho, abychom byli přítomni tomu všemu, co se děje. Jsme tam jakýmisi figurkami, se kterými druzí tahají jako po šachovnici a stojí na nějakém poli, kde by vůbec nechtěli být.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věci jsou strašně snadno zranitelné. Stačí malá poznámka "tak si běž do toho svého kutlochu rochnit" a člověk místo do dílny jde jakoby na hanbu. Stydí se za to, že má jakési skoro sobecké potřeby, které ten druhý nemá. Když tuto filosofii přijmeme, uznáváme, že potřeby druhého jsou důležitější než naše vlastní. Je to tak? není to správné být pozorný k druhým lidem, pomáhat jim, když to potřebují? Ano, ale jen do určité míry. Tou mírou jsou mé vlastní potřeby. Jakmile budu uspokojovat potřeby druhého na úkor svých vlastní, škodím sám sobě. Jedu na dluh, vyčerpávám sama se. Nejde to tak dlouhodobě vydržet aniž bych vyhořel, přestal mít tu "potřebu pomáhat". Sláva lidem, kteří mají potřebu druhým pomáhat a naplňuje je to. Ale ne všichni jsou takoví altruisté.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věci se týkají mé osobní seberealizace. V oblasti nejdůležitějších věci jsem sám sebou. BEz takovéto realzace svého já, se dostávám do bludného kruhu. Dávám druhým a sám nemám kde brát. Nejdůležitější věci se týkají zdroje, odkud sám beru energii. Co mě nabíjí. Co mi dává jiskru do života. Co mi dovoluje spoustu věcí vydržet, přestát. Co dává smysl zdánlivě naprosto nedůležitým věcem. Bez této realizace nepřichází skutečná radost ze života. Můžeme občas co si zakusit, co je odleskem radosti druhých, kteří našli sami sebe. Jako v divadle se díváme na druhé jako zdolávají to, na co my si netroufli. Něco nám chybělo k tomu, abychom se věnovali tomu nejdůležitějšímu.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věci mají tendenci ustupovat tlaku. Jakmile jsme ve skluzu, ve stresu, v napětí, tak se jim nejsme schopni věnovat. Utíkají se kamsi schovat. "Když na mě nemáš čas, tak si radši dělej něco jiného". Jsou doslova jako malé děti. Malé holčičky nechtějí jen kousek táty. Aby táta seděla vedle nich a četl si noviny. Chtějí ho sobecky celého pro sebe. Jen takovéto nejdůležitější věci nás ale mají schopnost do něčeho vtáhnout. Pohltit. Stalo se  vám to někdy? Po několika hodinách jste zjistili, že jste ztratili pojem o čase. To jsou věci, které jsou pro nás nejdůležitější. Mně se to stává občas při běhu. Pak někdy při psaní. Jen tak si prstíky šustí po klávesnici... A taky s lidmi, se kterými si rozumím. S jedním kamarádem se vídáme málokdy. Ale oba víme, že se na sebe můžeme stopro spolehnout, kdykoli se obrátit s čímkoli.

Když pomíjím NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věci ve svém životě, ochuzuji své blízké, protože jim přestanu dávat sám sebe. Místo sám sebou jsem se stal jejich projekcí ve mě. V mé osobě vidí svoje cíle, svoje náhledy na svět. A pokud je naplňuji, cítí se spokojeně. Nenarušuji jejich svět. Když ale začnu být sám sebou, musím si "udělat své místo na slunci". A trochu tím omezit své okolí. To je zajímavá myšlenka - pomoci druhým mohu jen tak, že je trochu omezím...

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI JSOU duchovní povahy. ztvárňujeme v nich sami sebe. Svou duchovní podstatu. Není důležité, zda jsme věřící či ne. Ani to, zda se zabýváme "duchovními věcmi". Nejdůležitější věci jsou totiž neuchopitelné ve své podstatě. Druhému můžeme dát nahlédnout do svého světa, ale nic víc. Spíš to nepochopí. Jen velcí umělci to dokážou - ukázat bohatost svého vnitřního světa. Ukazuje to statně i spousta kunsthistoriků, kteří své umělce vykládají. My jim vlastně nerozumíme. Oni nám předávají poselství svého nitra, které je nepředatelné...