Desatero spokojeného důchodce

Zní následující desatero příliš krutě? Ano. Je to tak. Sám bych nechtěl, aby se to všechno naplnilo. Ale vím, že když nebudu počítat s tím, že všechno bude ideální, budu připraven třeba na něco lepšího. Když se připravím na docela pravděpodnou možnost problémů ve stáří, pak snad v případě závislosti neučiním druhé otroky své závislosti na nich. Toto desatero vyjadřuje vzájemnou svobodu. Nejsme otroky starat se za každých okolností o své příbuzné, ani o rodiče. Každý máme jinou míru toho, co zvládneme. Péče o druhé patří mezi ctnosti, mimořádné vlastnosti, ke kterým se musíme rozhodnout. Ne každý dokáže se vzdát svého času, své kariéry, svého soukromí, své vlastní rodiny a svého života pro druhé. Takové rozhodnutí by nemělo být nesvobodné. Když se mu nemůžeme vyhnout, tak se stáváme nesvéprávnými a vnitřně nespokojenými lidmi. Často se pak stává, že ty, které milujeme milovat přestáváme...

1. Nejvzácnější vlastností stáří je umění mlčet. Když není možno mlčet, je dovoleno chválit. Pokud se vyskytne cokoli, co nelze pochválit ohledně dětí, vnoučat, snach a dalších blízkých i vzdálených příbuzných, moudré stáří to chápe, ale nekomentuje. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
2. Pokud mladší potřebují radu, musí o to požádat. Vše ostatní jsou nevyžádané, nepatřičné a útočné komentáře. To, co můžeme předat mladším nejsou slova, ale osobní poznání, které změnilo nás samotné. Pokud jsme zůstali stejní po vyslechnutí jakékoli pravdy, nemá smysl ji předávat dál.
3. Stáří umí projevit vděčnost a uznání za všechno, co mladí udělali. Pokud mladí něco neudělali, nebo neudělali podle představ starších, určitě k tomu měli důvod, který staří nechápou. Pokud starší nejsou schopni vděčnosti, nemohou ani děti projevit vděčnost.
4. Pokud vás za něco opakovaně pochválí, můžete to zopakovat. To platí třeba o pečení buchet, zašívání ponožek, chytání ryb nebo pomoci se stavbou. Při hlídání vnoučat je nutné se podřídit domácím zvyklostem rodičů. Lásku můžeme projevovat jen způsobem, který je pro všechny strany přijatelný.
5. Neobtěžujte mladší nechtěnými dárky. Dárky je možné dávat po předchozí dohodě nebo ve finanční formě. Všechno ostatní jsou lapače prachu. Počítejte s tím, že s dárkem může obdarovaný udělat cokoli, i jej jako nepatřičný nepřijmout nebo jako nepotřebný vyhodit. Naprosto nepřijatelné je kontrolovat, co se s dárky stalo.
6. Mladí mají právo na to být sami. Pozvání rodičů, prarodičů a jiných příbuzných je třeba chápat jako něco výjimečného a musíme se chovat jako na návštěvě. Pokud mladí chtějí být chvíli se staršími, bertme to jako laskavost a vědomé omezení.
7. Starý člověk dokáže být sám. Samota a stáří není trest, ale odměna za plně prožitý život. Důchodce se může věnovat spoustě činností, na které dříve v pracovním a rodičovském spěchu neměl čas. Čtení, křížovky, zahrádka, turistika, rybaření a mnohé další aktivní činnosti pro třetí věk nevyžadují přítomnost mladých.
8. Důchodce by si měl ponechat dostatek vlastních prostředků pro to, aby mohl být soběstačný a ze své životní zkušenosti počítal i s mimořádnými výdaji. Tak, aby nemusel vyžadovat pomoc mladších. Dokáže být spokojen s tím, co má. I s tím, co nemá.
9. Domov důchodců a podobné ústavy jsou legální možností jak nezasahovat mladým do jejich života. Neznamenají nezájem mladých o staré. Ne každý se dokáže obětovat v péči o příbuzné. Domovy a ústavy zabezpečují profesionální péči a společenství, které mladší bez vlastního omezení nemusejí být schopni nebo ochotni dát.
10. Umění odejít je největším uměním. Odejít ze života mladých a nechat je žít vlastní život. Omezujeme je svojí závislosí na nich. Veliké umění představuje vyrovnanost odejít z tohoto světa. Lpíme na životě, nenaučili jsme se přijímat to, co má přijít.

Děti musí mít možnost žít svobodně svůj život. Mohou se rozhodnout část svého života obětovat rodičům stejně tak, jak se rodiče starali o ně, když vyrůstaly. Ale také nemusí. Někdo na to má se starat o nemohoucí rodiče, jiný ne. Známy jsou případy, kdy rodiče si z dětí udělají své téměř otroky, kteří jsou jim povinni udělat cokoli. Platí to samozřejmě i obráceně. Vůbec vztahy v rodině nejsou často ideální. Já sám jsem pro soudržnou rodinu. Je to jedna z mých priorit. Možná jsem tomu i obětoval část svého života. Dělal jsem to ale rád, z vlastního rozhodnutí a tak mi nepřísluší za to nějaká chvála. Udělal bych to znovu.

Stejně tak rodiče potřebují mít možnost být na dětech nezávislí. Někdy to nejde. Jsou různé problémy – bydlení, finance, zdraví. Ale pokud to jen trochu jde, jsem pro nezávislost. Praktickou i citovou. Z blízkého okruhu mých známých vím o případu, kdy se matka pokusila o sebevraždu, když nedostala pohled z dovolené od svého syna. Byla na návštěvě u své sestry a ta pohled dostala a ukázala jí ho. Nic zlého tím nemyslela, jen chtěla jejího syna pochválit. Pohled se při tom jen zdržel, někde zapadl či co a přišel o týden později. Byla tak citově závislá na svém synu, že on si nemohl dovolit jí neposlat pohled. Její vztah syna svazoval. Kdyby znala a ctila výše uvedené desatero (třeba bod 4.), nemohlo by k této situaci dojít.
Nezávislost dětí je třeba podporovat, aby se mohly postavit na vlastní nohy. Aby nebyly neustále odkázány na naši pomoc. Tomu se říká opičí láska. Opice neustále všude se sebou své potomky nosí, dokonce jim i předžvýkají jídlo. Ale i opice to dělají jen do určité doby, dokud to malé opičky potřebují. Pak je nechají být samostatné. A nevyžadují od nich nijakou vděčnost, úctu ani oddanost. Nejsme opice, ale můžeme se i od nich poučit. I třeba z motýlí říše se můžeme poučit. Když vidíme kuklu motýla a pozorujeme, jak se chudáček motýlek snaží se dostat dostat ven. Zápasí a jde mu očividně o život. Je to boj na život a na smrt. Když se nedostane ven, zahyne. On to ví a proto se snaží. Když mu ale pomůžeme, uděláme z něj doživotního mrzáka. Nenaučí se nikdy létat, protože nedokáže roztáhnou křídla. Aby to mohl udělat, k tomu potřeboval právě ten trénink při vylézání z kukly.
 
Možná se pokusím jednotlivé body rozebrat více, samostatně a s příklady ze života. Pokud se stane, že vás buď celé desatero naštve či vzbudí jakékoli silnějí emoce, zkuste si je prosím přečíst znovu. Třeba ten jednotlivý bod, který vám nesedí. Představte si situaci, proti které je ten bod desatera namířen. Jedná se hlavně o vzájemné vztahy a soužití mladých a starších. Matka kolegy mu každý den volá. Jsou to hodinové hovory. On je příliš slušný na to, aby jí telefon položil. Kamarádi, kteří se omlouvají za "vitrínu s dárky" od matky. Prý to ona chce vidět, když k nim přijde. Sousedka, která je před tělexným i psychickým zhroucením proto, že se stará o otce s Alzheimrem. Cyklopřítel, kterého matka při náhodné návštěvě vypeskovala za to, že není náležitě upraven. Znáte něco z toho?
Jací budeme my jako důchodci? Když nás přestanou potřebovat v práci, když mladí vyletí z hnízda a budou mít problém najít čas se u nás stavit?
 
 
P.S.
Reaguji jako autor na příspěvky "Ubohost" resp. "Nevyřešil jste důležitou věc". "Jedenácté přikázání" mám rozpracované...
Omlouvám se za nepochopení, vím že článek může působit nepříjemně. Ale současně snad někomu nastaví zrcadlo a pomůže otevřít oči. Člověk většinou reaguje na to, kde má sám problém. Mně desatero pomáhá v nastavení vztahu s mými dětmi a jejich partnery. Jsou rádi, že ví, s čím mohou počítat.
 
Mám více přátel mezi důchodci. Mám je všechny velmi rád. Stáří není jednoduché období. Přicházejí věci, se kterými jsme nepočítali. Tělo nám začíná nefungovat, jak jsme byli zvyklí. Hodně starších lidí se stydí za svůj stav. Zažil jsem v nemocnici stav, kdy sestra vypeskovala staršího důstojného pána za to, že se opět počůral. Odmítal mít celodenní plenu a moč už neudžel. Není to jednoduché. Omlouvám se, ale podobné je to i s plyny, které nás opouštějí. Navíc starší lidé ztrácejí čich, tak nemohou vědět, co se děje. Podobně je to i s psychikou, se slovy která vypouštíme. Nemáme zpětnou vazbu. Mladší musí být tolerantní. Každý má ale svoji míru...

Desatero beru jako obranu pro důchodce, ne jako útok proti nim. Často si totiž neuvědomují, že jejich chování může být druhým nepříjemné. Dlouho mi trvalo, než moje vlastní matka pochopila, jaké problémy způsobuje svými velmi dobře míněnými dárky vnoučatům. Jak nepříjemné jsou její rady mé manželce.

Desatero jsem napsal také kvůli sobě a kvůli nám mladším. Abychom snad byli tolerantnější. Abychom to, co nám nevyhovuje, sami teď a v budoucnu nezpůsobovali. Aby naši mladí nás viděli rádi. Tolik lidí bere návštěvu rodičů jako nutnou a nepříjemnou povinnost...