Desatero spokojeného důchodce - 1. přikázání: Umění mlčet

Mnoho lidí do všeho povídá. Ví, co by bylo správné udělat. "Kdybych byl na jeho místě, já bych ..!!" Kolega v práci komentuje téměř všechny politické události. "Podívejte se na toho blba...!" Velmi rádi radíme. Máme recepty na spoustu věcí. Vždyť je to tak jasné! S radami jsme rychlí, se skutečnou pomocí zaostáváme. Neumíme mlčet, neříkat za každou cenu svůj názor. Nevnucovat druhým svůj pohled, který pokládáme za jediný správný. S naší jedinou správnou pravdou považujeme druhé za tupce, kteří potřebují pořád radit. Pravá spokojenost určitě není v tom, jak se chovají druzí ke mně, ale v tom, jak se já chovám k nim. Druzí se ke mně mohou chovat hezky proto, že je to pro ně výhodné, nutné, proto, že nemohou jinak, kvůli situaci. Bude rozdíl v tom, jak se k nám budou naše děti chovat, když budeme chudí anebo když máme miliony na účtu?

Rádi vidíme problémy u druhých, ne u sebe. Proto formuluji některé věci  s nadsázkou, tak jak je to v Desateru spokojeného důchodce. Abychom si uvědomili, že někdy tím kamenem úrazu můžeme být my sami. Toto píšu hlavně pro sebe samotného, třeba to ale pomůže i někomu jinému. Když to pomůže jednomu, je to pro mě důležitější, než když se deset vyjádří, že je to blbost. Je to jeho názor, má na něj právo.

1. Nejvzácnější vlastností stáří je umění mlčet. Když není možno mlčet, je dovoleno chválit. Pokud se vyskytne cokoli, co nelze pochválit ohledně dětí, vnoučat, snach a dalších blízkých i vzdálených příbuzných, moudré stáří to chápe, ale nekomentuje. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Přísloví je jasné a krásné, ale umíme to? Co jsme se v životě naučili? Jako starší a zkušenější víme přeci jak se spousta věcí dělá. Mladším to uspoří hodně času a úsilí, když naše zkušenosti využijí. Kdybychom se svými zkušenostmi byli mladí, to by bylo. Nevím tedy, co by bylo. Asi paskvil, nebyl bych to já. Stejně tak moje zkušenosti jsou jen málo předatelné druhému. Co mohu je druhému nabídnout a na něm je, jak s nimi naloží.

Naučili jsme se na světě, po těch letech, co tu chodíme, stříbro nebo zlato? Další krásné přísloví je: „Tupec mlče, za moudrého považován bývá“. Viděl jsem divadelní hru, která byla postavena na tomto přísloví. Jistý člověk jen mlčel a pokyvoval hlavou. Dotáhl to až d vysoké politiky. Do té doby než poprvé promluvil.

Naprosto nádherné jsou kreslené vtipy od Jeana Effela. Pamatuji si na jeden, kdy Bůh jde okolo Adama s Evou, kteří se drží za ruce, a říká: „Dělejte, jako bych nebyl.“ Nepřekážet, nebýt kamenem úrazu.

Nová doba před nás starší klade nebývalé nároky. To, co jsme se naučili už dávno neplatí. Je to zastaralé. Mluvil jsem s člověkem, který vystudoval obor, který přestal existovat přesně v době kdy dostudoval. Specialista na telefonní ústředny. Během jeho studia začaly všude se instalovat digitální, které on neznal. Často se mi stává, že jdu za synem s nějakým problémem. A on mi to vysvětlí. Říkám si, nemělo by to být obráceně? Doba jde tak rychle, že nestíháme. Sotva něco zvládneme, je to k ničemu, musíme se učit znovu. Trochu mě to unavuje. Navíc se stává, že synovo vysvětlení nepochopím napoprvé. „Tak jo, ještě jednou, znovu od začátku“. Je trpělivý.

Jsem už starý, patřím do starého železa? Chtěl bych něco umět a ze své zkušenosti radit druhým. A zatím mě naprosto rozhází nový interface nových oken. Všechno je jinde. Znovu jsem školákem. Mladí naopak jásají, jak to je jiné, má to nové možnosti. Není mi to příjemné se pořád ptát na maličkosti.

Přeci jen ale jsou oblasti, kdy zkušenosti se dají využít a snad předat. Ale spíše to nejde. Když své zkušenosti s vařením se snažila moje matka předat mé manželce, neuspěla. Asi si to dovedete představit. Potkaly se jiné světy. Sledujeme současnou výchovu dětí. To by se snad nemělo měnit, děti se rodí a rostou staletí stejně. Ale je to radikálně jiné. Za nás byly děti v kočárku. Teď matky mají dítě na těle a tlačí prázdný kočárek. Plenový a výživový „průmysl“ je něco úplně jiného než před pár lety.

Co s našim zkušenostmi? Jsou úplně k ničemu? To je nemůžeme využít k ničemu? Půjdeme s nimi do hrobu? Ano. Moje zkušenosti byly pro mě. Pokud by se je přeci jen podařilo je někomu předat, bude to naprosto výjimečné. Spíš s tím nepočítejme. Napišme třeba knihu… Ale kdo ji bude číst? Mladí? Asi ne…

Bojuji za mladé v tom, aby měli možnost naše názory odmítnout. Nepřijmout. A přitom bych byl rád, kdyby je přijali. Alespoň některé. Rád bych třeba, aby věřili tomu, čemu věřím já. Ale svoboda volby je pro mě ještě vyšší prioritou. Pokud jim současně nedám jasně znát, že mě i s mými názory mohou odmítnout, budu cítit nátlak z mé strany k nim. Vím, že by spoustu věcí udělali kvůli mně. Ale spíš mlčím.

Líbí se mi výraz „spam“. Používá se pro emaily, které nebyly vyžádány. Plní nám naše digitální schránky a nutí nám se probírat tím, co jsme nikdy nechtěli. Nevyžádané rady fungují stejně jako spam u emailů. Dáváme radu tam, kde ji druhá strana nechce přijmout. Bere to jako zasahování do svých práv. Omezuje svobodné rozhodování. Rád bych se naučil předávat zkušenosti ne jako spamové rady, ale jako alternativu, možnost. Když chceš, můžeš to udělat takto… Když ne, ok.

Slyšíme jen to, co chceme slyšet. Pro ostatní nemáme nastaveny receptory. Asi proto rady druhých vůbec nevnímáme. Až zpětně si často uvědomím, jak dobře mi někdo poradil. Ale já jeho radu nevyužil tehdy, když jsem to potřeboval.. Teď mám podobné zkušenosti, komu to poradím? Sám jsem se nepoučil, kdo bude další nepoučený?

Také se mi stalo, že jsem něco schválně neuděl tak, jak mi kamarád radil. Byl příliš agresivní se svou radou a já si řekl: „a zrovna ne“. Někdy to šlo i jinak, jindy jsem se poučil.

Co závěrem? Když nejde o život, jde o … o nic. Když nenecháme mladé, aby si svoji skořápku proklovali sami, nebudou se na světě sami bez nás umět pohybovat. Čím víc budeme mluvit, tím pro ně hůře. Oni musejí růst, my se budeme umenšovat. Je to povzbudivé? Pro mě ano.