Obě desatera tvoří základ, směřování cesty, na které stojí celá další stavba. Uvádějí to, co bychom určitě neměli a také to, k čemu bychom měli směřovat. Od čeho máme odejít a o co máme usilovat...
Jama-Nijama
O Jama-Nijama se uvádí např.:Morálně etická hlediska představují skutečný základ jógy a bez jejich respektování pozbývají ostatní složky svůj smysl. A dále se autoři uvádějí:Zájemci o jógu dříve nebyli seznamováni třeba ani se základními tělesnými cviky, pokud neuvedli v život morálně-etické principy jamy a nijamy. V některých případech trvalo toto přípravné období i celou řadu let./Mihulová M., Svoboda M.: Jóga a sebepoznání, Santal 1998/
Tím, že neodděluji Jamu a Nijamu od sebe, ale uvádím je jako Jama-Nijama, chci vyjádřit přesvědčení, že cesta tzv. královské jógy (Rádžajógy) začíná nejen Jamou – zákazy, ale oběma současně. Jakoby královský systém jógy nestál na jedné noze, ale na dvou.
Zákazy a příkazy připomínají dobře známou metodu „medu a biče“. Bičem jsou míněny zákazy, něco před čím utíkáme, čemu se chceme vyhnout. Jedná se o vědomé úsilí vyhnout se nepříjemnému. Med představují příkazy, které ukazují směřování, cosi k čemu jsme vtahováni, co nás láká, co ale ještě nemáme. Nijama pojednává o správném nasměrování našich tužeb a nadějí.
Některým lidem pomáhá k činnosti nátlak. Potřebují, aby byli tlačeni, měli před sebou termíny a překonávali překážky. Sami sebe pak hodnotí podle toho, co překonali. To jecesta zákazů, „cesta biče“. Odstraňování nežádoucích projevů lidské osobnosti, různých druhů sobectví. Jiným lidem zase pomáhá pohled vpřed. Není pro ně důležité, co už překonali, ale směr a cíl, kam jdou. Jsou šťastni v přítomnost a vzhlížejí do budoucnosti. To je „cesta medu“. Mluví o vědomém rozvíjení pozitivních stránek lidské osobnosti.
Většina z nás potřebuje obojí, bič i med. Při výchově dětí i při vyučování ve škole potřebujeme být tlačeni i vtahováni k cíli. Mnoho lidí bez stanovení termínu není schopno se rozhodnout k činnosti. Děláme věci až na poslední chvíli. Často nestíháme, odevzdáváme svou práci „za pět minut dvanáct“. Jindy přicházíme na nádraží pět minut po odjezdu vlaku a divíme se, že vlak odjel včas, vinu nehledáme v sobě, ale zlobíme se na vlak, že na nás nepočkal. Připadáme si důležití a když se k nám svět tak nechová, zlobíme se.
Zákazy Jamy a příkazy Nijamy patří k sobě. Přesto však jsou příkazy Nijamy v něčem vyšší než zákazy Jamy. Jakoby to naznačovalo i označení "nijama" tedy ne-zákazy. Zákazy máme opustit a už se k nim nevracet, příkazy se mají stát naší trvalou součástí osobnosti. K zákazům jsme tlačeni, musíme se bránit jakési vnitřní přirozenosti. Odstraňujeme plevel, který roste tam, kde my nechceme. Příkazy musíme pěstovat. Dlouhodobě, a celoživotně. Přestaneme-li o ně usilovat, objeví se plevel. Když přestaneme mít na mysli čistotu, přestaneme být brzy příjemní našemu okolí. A to nejen v případě čistoty tělesné. Nebudeme-li se vědomě snažit o spokojenost, zotročí nás nejrůznější touhy a žádosti. Bez sebekázně nevede cesta vpřed, stejně jako bez sebepoznávání.
Desatero přikázání
je v odkazech zmiňováno jako základ další cesty věřícího člověka. Bohatý mládenec chce zjistit, co má dělat dál na své cestě a dostane se mu odpovědi: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ Rozhovor dále pokračuje: Mladík mu na to řekl: „To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?“ Ježíš mu odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.“(Mat 19,17-22). Bez jakýchsi prvních kroků, nejsme pak schopni pokročit dál. A těmi kroky jsou právě desatera.
Přes rozkazovací způsob v přikázání Desatera tak, jak je známe, původní jazyk rozkazovací způsob nepoužívá. V originále je oznamovací způsob u většiny přikázání. Říká se tím, že přikázání jako taková nejsou něčím, co člověk musí dodržovat, ale co je mu dáno jako důsledek vztahu k Bohu. „Nezabíjíš“ takto znamená: nemusíš zabíjet, „nekradeš“ – nemusíš si zabezpečovat své potřeby kradením, „nežádáš“ – jsi osvobozen od závisti, nepotřebuješ závidět druhým.
Pouze dvě přikázání mají formu rozkazu resp. infinitivu – udělat si čas na vztah k Bohu a ctít své rodiče (4. a 5. přikázání). Obě tato přikázání jsou vztahová a odkazem na autoritu. Naší autoritou má být v prvé řadě Bůh a pak naši rodiče. V tomto bodě se jakoby obě desatera od sebe liší. Jama-Nijama má pět zákazů a pět příkazů. Pětkrát co ANO a pětkrát co NE. Biblické desatero říká osmkrát co NE a dvakrát co ANO. O tomto bodě budu mluvit dále, až si jednotlivé body probereme blíže. I v tom je jakási podobnost desater - něco je třeba radikálně opustit, to jsou zákazy resp. to, co určitě ne. A to druhé je potřeba pěstovat, starat se o to každý den. Jakoby směřování od něčeho základního k vyššímu.
Dvě cesty
Svým způsobem znamená jóga cestu od člověka k bohu. Postupnou cestu, po jednotlivých krocích. Křesťanství jde z druhé strany. Nejdřív Bůh sestupuje k člověku a člověk pak „s Bohem“ jde životem.Která cesta je lepší? Dá se říct, že pro jednoho je lepší jedna a pro druhého jiná? Na tyto otázky nechci odpovídat teď ani touto prací. Jen chci poukázat na skutečnost, že už při výběru cesty si vlastně člověk vybírá to, kam dojde. Často se totiž stává, že zapomeneme na to, kam jsme vlastně chtěli dojít. Jsme tak zaujati cestou, že zůstaneme na jejím samém začátku. Pro lidi, kteří začnou praktikovat jógu, se stává, že se jim zalíbí fyzická cvičení a zůstanou u nich. Cíl jógy, který je vlastně už vytyčen v Jamě-Nijamě, pro ně přestane být zajímavý. Natolik se jim zalíbí to, kam došli, že už dále nechtějí... Stejně tak ale křesťané, kteří přijmou Boha, uvěří Boží milosti a mohou zůstat u toho, že vše je jim odpuštěno. A tedy není třeba o nic dalšího se snažit. A zůstanou tak spokojeni se sebou samými na počátku cesty. Vykročili, ale nikam nedošli...
O přikázáních a o vztahu jógy a víry příště :).
