Proč se Bůh ptá? Buď je to řečnická otázka nebo to pán Bůh nevěděl… Nebo je to koučovací otázka? Taková, která má Adama (a v Adamovi člověka a tedy i nás) někam dovést? Je to otázka lidstvu obecně nebo soukromá otázka přímo pro mě? Pak bych se nemohl schovat mezi dav lidí, nechat otázku vyšumět v tom, jak se projeví ostatní. V davu najdeme vždy někoho, kdo se chová hůř než já, kdo má více másla na hlavě. A tudíž jsem hvězda. V porovnání s tím davem horších než jsem já, jsem hvězdou... Měl bych si položit otázku KDE JSEM?
První možností je, že ta otázka "Kde jsi?" je zjišťovací otázka. Tu klademe my. Chceme něco zjistit, tak se zeptáme. Po telefonu se tak ptá manželka dětí: „Kde jsi?“ Aby měla kontrolu nad tím, kde se zrovna nacházejí. Nějak pořád potřebuje vědět, kde jsou. Asi to nemyslí špatně. Jí to pomáhá, dětem trochu vadí, že jsou pod kontrolou. Ale zvykli si… Na zjišťovací otázku je přímá odpověď.
Bůh nevěděl, kde Adam je? Je pak Bůh vševědoucí? Přijímáme-li Boží vševědoucnost, pak Bůh věděl, kde Adam je, ale přesto se ptá. Proč se ptá na to, co ví? Zdánlivě se ptá, ale jde mu o něco jiného? Aby Adamovi něco došlo? Když se Bůh ptá na něco, co ví, je to pak jen divadlo? Divadlo na Adama, aby si něco uvědomil? Připadá mi, že to nebylo jen hrané divadlo. Že v tom Bůh není jen jako ten, který je nad věcí, který vždy všemu rozumí a který vždy všechny poučuje.
Je možné, že by Bůh nepoužívá vždycky svoji vševědoucnost a všemocnost? Když ji potřebuje, tak ji použije, když ne, klidně ji nepoužije? Není tím ještě mocnější? Není to ještě mocnější než naprostá vševědoucnost? Nechá se přesvědčovat, mění svá vlastní rozhodnutí, ničí skoro všechno, co sám stvořil, nechá se pohnout ke hněvu. Když by všechno věděl dopředu, proč by nechal věci dojít tak daleko? Je možné být v emocích a přitom současně „nad věcí“? Proč někdy odvolává to, k čemu se rozhodl? Proč se ptá na to, co by měl vědět nejlépe on sám?
Hospodin se ptá okamžitě, když k něčemu došlo. Jakože to vypadá, jakoby byl tím překvapen? Slyšíte také hlas otce volajícího svého syna?
Synu můj, kde jsi? Cítím, že tě ztrácím! Tak příjemné to bylo v tvojí přítomnosti! Proč jdeš jinou cestou, než jsem ti připravil? Bolí Boha to, že ztrácí vrchol svého stvoření? Člověka, kterého vytvořil dokonce „ke svému obrazu“? Prožili jste odchod svých blízkých? Kdy děti radostně odešly do světa a vy jim s úsměvem přejete to nejlepší, ale vaše srdce pláče? Není otázka „Kde jsi?“ právě vyjádřením Božího vztahu k člověku? To, že mu odchází někdo, kdo je mu velmi blízko, někdo, kdo je „k jeho obrazu“?
Vypadá to, jakoby si najednou ti dva nerozuměli. Zřejmě spolu často mluvili, znali se. Adam znal Boží hlas. Co cítil Adam, když jej Bůh volal před snědením ovoce poznání? A jak se to změnilo poté?
Jak prožíváme změnu v konverzaci s dětmi, když dospívají? Když si přestáváme rozumět? Děti se nám vzdalují nadvakrát. Jednak jsou čím dál tím více někde jinde a s někým jiným a pak si už tolik nerozumíme. Jsou naladěny na jinou notu. Mluví s jinými lidmi, poslouchají jinou hudbu, čtou jinou literaturu, chodí na jiné filmy a volno chtějí trávit jinak. Ne s námi. Není právě toto ztrácení tím, které Bůh vyjádřil ve své otázce k Adamovi?
Jak pak Boha jako Otce muselo bolet, když mu Adam odpovídá, že se bál jeho hlasu. Zažili jste to? Když si se synem rozumíte, je rád kdykoli jste spolu. A najednou se stane, že k němu přijdete a on před vámi něco schovává. Nebo vám něco nechce říct. Jak se cítíte? Jak vnímáte, že vaše přítomnost mu není příjemná? Přijdete za ním, těšíte se na setkání a najednou jste omráčeni tím, že nejste vítanými hosty?
Adam na otázku neodpovídá tak, jak je položena. Proč jednoduše neřekl: „Jsem tady ve fíkovém háji.“ Proč mluví o něčem úplně jiném? A zabývá se příčinou toho, proč se schovává? Nechce být přímý? Nebo byla mezi nimi jakási pokročilejší konverzace? Kdy oba nevyjadřují přesně to, co říkají? A te%d ji sice používají dál, ale nerozumí si?
A ještě pár mých otázek k té hlavní „kde jsi“. Kde jsem já? Kam jsem se dostal? Jsem nesprávném místě? Jak daleko jsem na cestě ke svým cílům? K tomu, co mě naplňuje? Kde jsem, když jsem se svou rodinou? Dokážu být skutečně s nimi? Na sto procent? Nebo mám v hlavě pořád svoji práci? Kde jsem, když stojíme v dopravní zácpě a už jsme dávno chtěli být doma? Kde to jsem, když vedle mě sedí má žena? Dokážu být rád za čas, který mohu mít v její přítomnosti tak, jako dřív? Kde jsem, když mě potřebují moje děti? Kde jsem, když mě nepotřebují a já jsem pro ně překážkou k tomu, co oni chtějí? Kde jsem při povodních, v situacích, kdy je na tom někdo hůře než já? Schovám se, aby mě druzí nenašli?
Jsem tady, kde jsem? Nebo jsem tam, kde nejsem? Kde to vlastně jsem?
Kam jdu, když jsem tady, kde jsem?
