Biblické otazníky 1.5 Jaké jméno jim dá člověk?

Vypadá to jako první módní přehlídka, která se kdy konala. Bůh přivedl všechno tvorstvo k člověku, aby viděl, jak je nazve. Genesis 2,19. Porotou je Adam a před ním defiluje všechno zemské tvorstvo. K čemu to je? Aby Bůh viděl, jak je nazve? To je takové divné. Chtel tím vševědoucí bůh zjistit skutečně něco, co neví? Nebo je v tom jakýsi skrytý význam? Může tím být souvislost v textu, kdy Bůh zjišťuje, že není vše dobré, jak si myslel? Proto, že člověk zůstal sám? A hledá mu partnerku pro život?

Opomněl Bůh jedinému Adamovi vytvořit partnerku? Není to takové zvláštní, že všechna zvířata zjevně se mohla množit a nebýt sama a zrovna vrcholu stvoření zapomene udělat partnerku? A vlastně, proč mu hledá "pomoc" a ne partnerku? Nebo "pomoc, vhodná pro něj" je partnerka? Nebo toto spojení, tento pomocník budě nějaký jiný? Nejen pro plození potomků? Jaký je nejvhodnější pomocník? Je nejvhodnější pomocník takový, který mu bude schopen oponovat? Který bude mít svoji hlavu? Který mu bude rovný?

K čemu potřeboval Bůh slyšet, jak nazve každého jednotlivého tvora? Doufal, že se mezi tvorstvem najde něco, co by bylo vhodné pro Adama? Nebo se chtěl vyhnout stvoření Evy? Není to tak trochu jako psychologická seance, kdy psycholog pozoruje pacienta, co říká a jak se chová? Chtěl Bůh poznat Adama více a podle toho uzpůsobit tu nejlepší pomoc pro něj? Cítil se Adam naprosto svobodným ve svém vyjadřování emocí? Co to vlastně znamená „chtěl vidět, jak je nazve“? Neznamená "nazvat" spíše slyšet? Nebo ho při tom i pozoroval, jak se projevuje, jaké emoce prožívá? A když pak přivedl Evu, přivedl Adama na vrchol blaha, protože naprosto v emocích zvolal, že to je ono, na co čekal?

Proč Bůh, který všechno ví, pozoruje člověka, a zkoumá, jak a co bude nazývat? Mohlo ho něco překvapit? Není to trochu podobné, když pozorujeme naše děti, když se učí mluvit a jsme nadšeni z každé slabiky, který zaslechneme? Dá se člověk dobře poznat podle toho, co říká? Mluví za nás nejlépe to, co vyslovíme? Pozná se z toho, co si člověk myslí? Tak nějak „čím srdce přetéká, to ústa mluví“? Co na srdci, to na jazyku?

Nebo Bůh něco udělal a pak provádí test, jak to funguje? Jakýsi „zátěžový test? Jak člověk, kterého udělal, uspěje v této zkoušce? Je dost vybaven na takovéto samostatné jednání? Ustoupil jakoby Bůh ze své vševědoucnosti a nechal Adama jednat samotného? Pozorovali jste někdy něco, co jste udělali, jak to funguje? Jaké má člověk při tom pocity? Když vidí, že to je docela dobré? Co když tam najednou zjistíme, že jsme něco nedotáhli a ještě je to třeba trochu poštelovat? Seřídit, nastavit parametry?

Co se tím měl naučit Adam? Nebo to byla jen taková rutinní práce? Každému dát jméno a basta? Znamená dát někomu jméno schopnost nad ním vládnout? Jak přesné musí být to jméno, aby vystihlo podstatu? Učil se to Adam nebo to už uměl? Které zvíře nazval jako první? Měli ti poslední tvorové jméno, které jim sedělo lépe, protože se to Adam už naučil?

Učil se Adam tím pojmenováním třeba i rozumět svým emocím? Rozpoznávat je? A vrcholem těch emocí pak bylo jeho zajásání nad úžasnou Evou? Naučil se Adam rozumět sám sobě? Pomáháme víc sobě samotným, když se staráme o druhé? A byl připraven na to rozumět Evě? Jakým jazykem spolu mluvili? Uměli najednou oba stejný jazyk? Bez učení slovíček a gramatiky? Nebo se Adam v tom pojmenovávání učil vlastně mluvit? Vyjadřovat sám sebe? Mluvit s druhými tvory? S Bohem? A pak tedy tento jazyk naučil i Evu?

Co nakonec Bůh zjistil o Adamovi? Jakou pomoc mu to tedy vytvoří? Proč v tomto poznávání člověka nakonec vytvořil pomoc, která se dá vykládat jako pomoc „proti němu“? Není to protimluv? Proti čemu? Proti něčemu v něm? Aby se třeba nestalo něco s člověkem podobného jako se Satanem? Nebyl ten podobně jako člověk utvořen k božímu obrazu? Nešlo tedy o to, aby se člověk nepokusil se Bohu vyrovnat? Hledat nějaké dobro, které je lepší než dobro od Boha? Tak jak to Satan předložil Evě? Poučil se Bůh a teď raději tvoří tvora jemu podobného ve dvojici? Ve které je dosti pravděpodobné, že bude docházet k nějakým napětím? Ale i růstu, kterého sám člověk není schopen? Čím by byl člověk bez Evy? Bylo pro stvoření Evy hlavním důvodem pokračování člověka v plození dětí? Nebo je tam nějaká další „přidaná hodnota“?

Když přemýšlíme o svých dětech, napadá nás, jaký partner by se pro něj hodil nejlépe? Který by mu v životě pomohl nejlépe? Který by ho v tom nedobrém omezil a podpořil v tom dobrém? Jak by to dopadlo, kdybychom svým dětem vybírali partnery my? Jako Bůh přivedli tu podle nás nejvhodnější k našemu synovi? Nebo toho nej k naší dceři? Můžeme jim alespoň někoho doporučit? Stojí o to naše děti? Jestli ne, proč, když my je známe skutečně asi nejlépe? Co když vidíme, že ten partner se k našemu miláčkovi naprosto nehodí? Že toto prostě nemůže fungovat? Že si jen zadělávají na problémy? Necháme jim naprostou volnost? Dokážeme přijmout partnery našich potomků jen proto, že si je zvolili? Milovat je proto, že milujeme naše děti? Přijmout je téměř za vlastní? A z druhé strany – dokážeme jim nechat naprostou volnost? A i když dělají něco úplně jinak než bychom dělali my, tak je necháme? Nebo je budeme napomínat a opravovat? Dokážeme jim nepovídat do jejich života i když jsme si sebevíc jisti, že to všechno víme lépe? K čemu jsou moje zkušenosti – k tomu, abych poučoval druhé nebo abych se poučil sám? Nebo obojí? Když poučuji druhé, poučil jsem se?

Jak poznáváme druhé lidi? Tak, jak to dělal Bůh s Adamem resp. Adam s Bohem? Podle toho, co udělají, nebo podle toho, jak mluví, nebo co nám o nich řeknou jiní? Jak moc se můžeme spolehnout na první dojem? Na první zamilování, kdy do toho spadneme až po uši? Jsme schopni nejprve druhého déle pozorovat (jako Bůh) a až potom mu doporučit to, co je pro něj nejlepší?

Jak přemýšlím o druhých lidech? Když je mi někdo nesympatický a nazvu jej „pobuda“, co mi to říká o mně samotném? Když „někoho nemusím“, proč mám takový postoj? Mohu nadávat na druhé lidi a přitom mít k nim správný postoj? Měl bych mít rád všechny lidi? Čím jsou mi někteří lid sympatičtí a jiní nepříjemní? Dokážu změnit názor na druhého? Dokážu odpustit a přijmout bližního? Kdo je můj bližní? Jak dlouho so dokážu uchovávat nějakou zášť v sobě? Prospívá mi to?

Dokážu přijmout sám sebe i s tím, že jsem sebe vícekrát zklamal? Jak bych nazval sám sebe? Co si o sobě myslím? Dokázal bych to říct druhým lidem? Nebo doufám, že se nikdo o mě nedozví, to , co o sobě vím? Proč chci vypadat lépe, než je skutečnost? Mladší, zdravější, úspěšnější, moudřejší? Co je to za hru, kterou spolu hrajeme? Co by se stalo, kdybychom se přestali přetvařovat před druhými? Bylo ty to lepší nebo horší? Jsem rád, když se na mě prodavačka usmívá, i když vím, že je unavená a sama sebe by viděla někde úplně jinde?