Vydat se v patách kapitána Kirka nebo pana Spocka se nám nejspíš ještě pár let nepodaří. Nezoufejme. Objevitelské nástroje máme totiž prakticky pod nosem. A dobrá zpráva pro otroky vlastní lenosti: nemusíme se ani hnout z pokoje…
Říkáte si: O čem to ten člověk, hrome, mluví? To bude zase nějaký výmysl, nějaká reklama, že ano?
Nu, máte i nemáte pravdu. Ano, je to výmysl. A ano, je to reklama. Ale nejde o výmysl ve smyslu nesmyslu… a nejde o reklamu komerční, ale inspirativní. Co to znamená? Čtěte dál…
Motivace:
"Za hlavou mi zaduněl hluboký hlas rohu. HúúúúÚ. Otevřel jsem oči a okamžitě mě uchvátila scenérie. Vysoké hory v pozadí, zdobená branka přede mnou, tři přístupové cesty. Ohlédl jsem se. Brána města za mnou byla dokořán. Roh zahučel znovu, mnohem úpěnlivěji. Když jsem pohled stočil zpátky, už se k mému stanovišti po všech třech trasách hrnuly desítky svalnatých a děsivých skřetů. První šíp mi vypadl z ruky. Druhý zmizel kdesi v oblacích. Až třetím jsem zasáhl. Skřeti už ale byli všude. Vyděšeně jsem zkontroloval, kolik už jich proniklo za má záda. Vedle hlavy se mi zasekla obrovská vrhací sekera. Ještě jsem si stihl uvědomit, že zvuk, který jsem před chvílí slyšel, je tu znovu… a pak se mi výhled zbarvil do červena. Říká se, že nejhorší je první smrt..."
Přijde čas a muž se musí usadit. Velmi podobně se jmenovala povídka, kterou John Wyndham publikoval poprvé v roce 1949. U nás vyšla v obsáhlé sbírce Pozemšťané a mimozemšťané o dvaatřicet let později. Není moc důležité, o čem se v příběhu vypráví. Pro naše dnešní povídání (a doufejme že i mnoho dalších) je podstatný obsah jejího názvu. Abych tedy parafrázoval: přišel můj čas se usadit.
Jestli teď znuděně odvracíte pohled a už už saháte po myši, abyste se překlikli jinam, zkuste se ještě na malou chviličku přemoci. Už jsme totiž u meritu věci. Patříte-li mezi ty, kdo dávají přednost pobytu mezi čtyřmi stěnami před pohybem v přírodě, ale přesto toužíte prožívat nějaká dobrodružství, možná bych pro vás něco měl. A zakotvení na jednom místě vám překvapivě v realizaci vašeho snu může dost výrazně pomoci. Jak? Už jsem téměř u toho.
O tom, že existuje svět mimo ten náš hmotný, jste už možná slyšeli.
Možná jste jako kdysi já objevili tvorbu novodobého klasika science fiction žánru Sergeje Lukjaněnka. Pokud ano, snad jste narazili i na jeho sérii Hlubina. V první knize Bludiště odrazů (Labirint otraženij), která u nás vyšla v roce 2007, se můžeme stát svědky dobrodružství diverů – jedinců, kteří se noří do virtuálního světa počítačových sítí. Výraz, který bychom i bez znalosti souvislostí přeložili jako “potápěč”, má své opodstatnění. Hrdinové románu se skutečně spouštějí pod hladinu skutečnosti, do jiného světa. Světa realisticky pojaté počítačové hry. Říkáte si, co je na tom divného? Nového? Nu, podívejte se na datum, kdy tenhle román vyšel poprvé – rok 1997! K připojení do sítě používali diveři vytáčené telefonní modemy (pro mladší generaci – pojítko, jež připojovalo za použití zvukového pásma naše domácí počítače do internetu závratnou rychlostí maximálně 56,6 kbitů za sekundu).
Třeba také patříte ještě ke generaci, která vyrostla na filmu Tron (myslím ten první z roku 1982, nikoli přetočené verze z let 2010, 11 a 12). Napadá vás, co měly tyhle dva, z dnešního počítačového pohledu prehistorické projekty společného? Ano, v obou případech se jednalo o svět počítačových her. Je ale virtuální realita jen o hrách? Tak to ani náhodou! A přesně o tomhle si budeme povídat…
Virtuální realita (pojďme to zkrátit na VR) je místo, kam se můžeme vydat bez toho, že bychom vytáhli paty z pokoje. Jásáte už? Za použití v lepším případě helmy pro virtuální realitu, v tom horším alespoň vlastního mobilního telefonu umístěného do adaptéru, jemuž se nezřídka také říká helma pro VR, se prostřednictvím zraku můžeme dostat prakticky kamkoliv, kam nás tvůrci programu pustí. Chcete se podívat pod hladinu oceánu? Bez problému. Chcete běhat s dinosaury? Proč ne? Chcete zažít něco romantického? Do toho. Chcete pocítit alespoň něco z napětí válečného konfliktu? Dveře máte otevřené. Chcete sportovat? Do toho. Létat? Nebe je vaše…
Možná vám něco z výše uvedeného výčtu zní povědomě. No jistě. Počátky virtualizace přinesly už bezkontaktní ovladače. Senzor Kinect pro konzoli Xbox se současné představě virtualizace hodně přiblížil, a to ještě za dostupnou cenu. Na druhou stranu, uživatele omezoval použitý displej. Sebevětší televizní obrazovka nebo projektor ještě stále nepřinášejí onen pocit pobytu “uvnitř”. Teprve až když si uživatel navlékne “vizor”, helmu, brýle, teprve tehdy se jeho zrakové vjemy dokonale odříznou od okolních rušivých vlivů. Teprve tehdy pocítí první stupeň virtuálního světa.
Teď možná ti zkušenější z vás mumlají, že helmy pro VR byly dávno před microsoftím Kinectem (ano, já vím, to je pohybový senzor, nikoli vizor. Ostatním to vysvětlím v sedmém dílu tohoto seriálu.). A je to skutečně pravda. Je vysoce pravděpodobné, že Lukjaněnkova vize pracovala s tehdy již dva roky dostupným řešením pod názvem VFX1 Forte. Juknete-li na přiložený odkaz, musíte uznat, že na svou dobu šlo o naprosto převratný nápad i vzhled, za který by se nemuseli stydět výrobci ani dnes. Pochopitelně v současnosti by asi málokoho uchvátilo jeho rozlišení a barevná hloubka, ale to je diskuze na jindy.
Dalším stupněm virtualizace je rozhodně získávání nejednom vizuální zpětné vazby. Dostali jste zásah? Pociťte ho na vlastním těle. Vystřelili jste? Vnímejte zpětný ráz. Sáhl na vás zombie? Zamrazil vás jeho kostnatý dotek? Ano, i tyhle možnosti jsou k mání. Budeme si o nich povídat v jednom z příštích zastavení, až se zaměříme na nezbytné, volitelné, ale hlavně dostupné vybavení.
Nebojte se, nebudu vás věčně nudit výčtem něčeho teoretického, co si při troše námahy můžete vyhledat sami. Chtěl bych se s vámi podělit o to, jakou cestou jsem se k VRku dostal já. Kdo ví, třeba vás inspiruji. Možná vám prošlápnu místy trnitou cestu. Ale snad ve vás vzbudím zájem. Zájem podívat se za hranice skutečnosti. Jde o dobrodružství, které stojí za to.
Závěrečný test: z jaké hry pro VR by mohla být úvodní motivační ukázka?
Příště: Kudy do toho aneb co potřebujete a bez čeho se obejdete
Upoutávka:“Konečně. Vrata nákladového prostoru se skřípavě a neochotně otevřela. Opatrně jsem vyhlédl ven. Od přilby se mi odrazila zrnka červeného prachu. Tak moc jsem toužil tuhle scenérii spatřit. Jen jsem netušil, že až se mi to povede, bude to možná poslední, co v životě uvidím. Pokud nenajdu druhý modul, jsou mé dny na Marsu sečteny. Vlastně na celém světě…”
