Jak bojovat se životem: Jak jsem (si) skočil

Co nás nutí posouvat hranice, jež nám do vínku dala příroda? Proč se třeba necháváme vynášet k obloze, abychom se z ní pak vrhali dolů a snášeli se zpátky k zemi, soupeříce o vzdušný prostor s ptáky?

Léto sice ještě nedorazilo, ale letošní jaro se za ně už stihlo velice věrohodně převléknout. Pro nás, kteří bydlíme nedaleko malého letiště, je jedním z ukazatelů skvělého počasí i zvýšená aktivita osob vrhajících se z vysoko letících letounů s úmyslem dostat se na zemský povrch vcelku a bez úhony. Malým zázrakem je, že tím jediným, co je má během oné kratochvíle udržet při životě, je kus obyčejné textilie.

Jak jsem tak dnes zakláněl hlavu a clonil si dlaní oči, sleduje vzdálené tečky snášející se z oblohy, vzpomněl jsem si, kterak jsem si kdysi také takhle skočil. Z dnešního pohledu to bylo skoro v jiném životě.

V onen pozdně zářijový den jsme se na svůj první seskok chystali čtyři. Dlouho před tím nebylo jasné, kde přesně a tím pádem i z čeho budeme skákat. Nakonec padla velká Andula od nás a zvítězil malý Brigadýr z nevelkého letiště trochu dál na sever. Šéf klubu si nás čtyři nováčky (dva muže, dvě děvčata) vzal na rozcvičku. Měli jsme oběhnout letiště, dát si nějaké dřepy a vůbec vykonat i jiné podobné a tělu prospěšné cviky. Už v té době jsem pomalu uvykal faktu, že jsem bezkonkurenčně a znatelně nejstarším účastníkem čehokoli, co podnikám. Skrytým posláním rozcvičky byla zcela jistě snaha nás tak trochu pokořit, ukázat nám, jakými „zajochy“ ještě jsme. Nic ve zlém, je to asi běžný rituál. V duchu jsem se usmál. Byl jsem v té době zrovna v olympijské přípravě na rozhodčího do Pekingu, takže mi kondička nečinila žádný problém (to ale z přítomných věděla kromě mne jen jedna další osoba a ta lapala po dechu kdesi za námi). Náš předcvičující jen těžce skrýval rozčarování z faktu, že mu stařík jako já stále stačí, zatímco zbylí kadeti jeden po druhém odpadávali. Když k nám později dofuněli i odpadlíci, přišly na řadu pády. Těch jsem za posledních třicet let udělal mnoho desítek tisíc na všech možných podkladech, takže jsem "šéfa" rozladil ještě víc. Bylo legrační, jak postupně přešel z trávy na asfalt a pořád mu zbýval jeden zobák, který si to celé viditelně užíval.  Nakonec se vzdal a vrátili jsme se volným klusem (já a on, zbytek zase doklopýtal) k balicímu prostoru.

Vyfasovali jsme padáky, navlékli se do výstroje a my se švagrem, jenž byl oním druhým mužem výsadku zelenáčů, a "šéfem" vyrazili k letounu. Holky měly jít až po nás ve druhém vzletu. Někdy je zkrátka galantnost vnímána obráceně. Vzpomínám si, že jak jsem tak kráčel bok po boku s ostatními po letištní ploše ověšen padákem vzor 68 a nouzákem na prsou, konečně dorazily první pochybnosti. Proč to vlastně dělám? Co si tím chci dokázat? Stojí to celé za riziko? Možná to ale znáte, jsou situace, kdy člověk prostě nemůže couvnout. Aby neztratil tvář. Před ostatními, ale hlavně sám před sebou... A tak jsme se nacpali do těsné kabiny Brigadýra – první instruktor, pak já a nakonec otvor bez dveří vyplnil švagr, sedící zády ke směru letu. Pilot už vevnitř byl a vrtule se hlasitě a pekelně rychle otáčela...

V tu chvíli vedla cesta už jen jedním směrem. Kdybych se samozřejmě zarputile držel všeho možného a odmítl vyskočit, nejspíš by mne s sebou vzali zase dolů, ale je jasné, že tahle volba ve skutečnosti na menu dne nebyla, že ano? Zatímco při návratu se výsadkový letoun zpravidla vrhá téměř do strmé vývrtky, aby byl dole co nejdříve, vystoupat nahoru v nevelkých kruzích mu přeci jen chvíli trvá. Koukal jsem okénkem ven, ale nevybavuji si, co a jestli jsem vůbec něco viděl...

Nu, přišla TA chvíle - dolétli jsme zhruba do míst, odkud kontrolní shoz streameru sliboval dosed přibližně na plochu letiště, a byl čas pustit se do hry. První skočil švagr. Zmizel kdesi v mracích a my nasadili na další kolečko.  Rád bych napsal, že jsem se elegantním opičím pohybem vyhoupl na konstrukci kola a pak se s radostným zavýsknutím vrhl do hlubin, ale asi byste mi to nevěřili. Ve skutečnosti jsem se třesoucíma rukama křečovitě zachytil trubek, stoupl na vzpěru a po klepnutí na rameno se vrhl do prázdna.

Prázdno vypadalo bíle. Bylo to jako skočit do šlehačky. Neviděl jsem nic než mléčnou mlhu, nevěděl jsem, kde je nahoře nebo dole. Dokonce jsem ani netušil, jestli se vůbec pohybuji. Co mne ale zaujalo nejvíc, bylo náhlé ticho. Dostavilo se v přímém kontrastu k hukotu leteckého motoru a svistotu větru, jenž kdesi nade mnou obtékal trup zjevně letitého stroje. Sto dvacet jedna. Sto dvacet dva. Napočítal jsem své dvě vteřiny a kouknul nad sebe. Ještě jsem zahlédl, jak se vrchlík schoval za postupně nafukovanou kopuli padáku, a bylo to. Nepřišlo žádné prudké trhnutí jako při nácvicích z věže. Padák se prostě pomaloučku rozbalil, nalil a už jsme si to pluli oblohou. Za chvíli jsme prořízli vrstvu hebounkých obláčků a já se začal orientovat. První nesmělé zatažení do pravé zatáčky... a ono to fungovalo... Dodnes jsem nepoznal více uklidňující pocit, než právě těchhle několik prvních vteřin pádu a letu. Ticho, svoboda, uvolnění.

Měli jsme pokyn přistát na dráze, tak jsem se stáčel tím směrem a pomalu klesal. Čím blíž k zemi, tím rychlejší se sestup zdá, a ani tohle nebyla výjimka. Krásně jsem se nasměroval k místu, kde se zrovna ze země sbíral švagr, a najednou koukám, že zleva se ke mně blíží letadlo. Přistávající letadlo. To naše. Tak jsem tak chvíli přemýšlel, jak to asi udělá, abychom se na ploše nesrazili, protože mi přišlo, že přesně k tomu míříme. Vzápětí mi došlo, že tentokrát to nebude tak, že „já jsem začátečník, tak on to někdo za mne nějak vyřeší". A tak si říkám, že budu asi muset fakt něco udělat sám. Jak že to bylo? Ano, stáhnout popruhy vpředu znamená zrychlení. A ono to zase zafungovalo. Fascinující. Dopadl jsem na zem ve stejnou chvíli, kdy kousek za mými zády na asfalt dosedla kola Brigadýra. Překulil jsem se, vylil zbytky vzduchu, smotal padák a kolébavým krokem vyrazil za švagrem... Později jsem si poslechl záznam z videonahrávky - ten den tam trénovali policisté a koukali i na naše seskoky. A zatímco se někteří posmívali mým za letu nataženým nohám, jejich instruktor je zpražil s tím, že přesně tak se to má dělat - mířit mezi chodidly a ne sedět v postroji jako na toaletě. Udělalo mi to až dětinskou radost.

V další skupině skákala obě děvčata. První z nich, ta drobnější, přistála kdesi na opačné straně plochy. Ale druhá se snášela nad les a k překvapení všech jí to vydrželo až do okamžiku, kdy zmizela mezi korunami stromů. A tak jsme ji v hojném počtu poklusem vyrazili hledat. Byl to takový uběhaný den. Se švagrem jsme ji objevili jako první - ona v koruně jednoho stromu, padák o notný kus dál zapletený do větví někde v osmi deseti metrech. Děvče moc nereagovalo. Nechal jsem se podepřít a vyšplhal za ním nahoru. Zatím komunikovalo, ale bylo jasné, že jde jen o dočasný stav. Zběžně jsem ji prohlédl, odepnul z ní postroje a hlavní padák. Záložák jsem hodil dolů a teď bylo třeba dostat na zem i slečnu. Naštěstí neměla žádná viditelná a nejspíš ani skrytá zranění - jen byla o hlavu větší než já, a tak nepřipadalo v úvahu, že bych ji jakkoli snášel sám. Dokud to šlo, navigoval jsem ji krok za krokem, větev po větvi níž a níž. Asi tak tři metry nad zemí jsme propásli to krátké okno před příchodem šoku a dál už jsem ji nedostal. Zablokovala se a prostě se nedokázala hnout. Křečovitě se držela větve a byl čas na plán bé. Takže jsem slezl. Mezitím přispěchali i další lidé. Nechal jsem je na ni pořád mluvit a my se švagrem doběhli přes plochu do hangáru ukořistit žebřík. Stejně jsme ho pak potřebovali na sundání padáku.

Po žebříku jsme děvče už dolů dostali bez dalších potíží. Ještě jednou jsem ji na zemi prohlédl, vydal pokyn k doplňování tekutin, a zatímco ji ostatní odváděli pryč, my se švagrem a dvěma chlapy šli sundávat padák. Plandal na velmi tenkém stromě, takže ani já opičák jsem si netroufl tam vyšplhat. Řešení bylo ale nasnadě - oni tři drželi žebřík v tak nějak vzpřímené poloze, já jako nejlehčí po něm vylezl nahoru a postupně vyprostil i tkaninu, i šňůry. Bohové v té chvíli ještě stále stáli při nás. Slečna byla až na šok v pořádku a dokonce i padák jsme zachránili bez poškození.

Nu, myslíte-li, že už je konec dobrodružství, tak se samozřejmě mýlíte. Den byl ještě mladý a další zážitky na nás stále ještě čekaly...

Nedlouho po opadnutí vzrušení ze záchrany děvčete z výšek lesního porostu jsme se už zase potloukali u doskočiště, kam si ti zkušenější trénovali seskoky na přesnost. Řekl bych, že klopýtnutí, jež si šéf oddílu při svém prvním doskoku přivodil, ho mohlo varovat. On ale nedbal. Ke své škodě. Ve druhém kole nedotáhl a namísto do duchny dopadl asi metr před ni. Křup. Vážně hlasité křup. A už jsme zase běželi. Nemusel jsem ho prohlížet dlouho, bylo jasné, o co jde. Nechal jsem někoho zavolat záchranku a sám se švagrem v patách zase vyrazil shánět potřebné pomůcky. Nakonec jsme dali přednost rychlosti před komfortem. Z nedaleké poněkud chatrné lavičky jsme urvali dvě prkna a s těmi se vrátili k postiženému. Trochu jsem ho srovnal, pobral od kolem stojících opasky a provedl fixaci. Jako z učebnice. Nezapomenout doplnit tekutiny. Uložit chlapíka na měkké (v rámci terénních možností).

Sanitka dorazila až překvapivě brzy. Chlapi v reflexních kombinézách sundali postiženému mé dřevěné provizorium, nasadili nafukovací dlahu a odsvištěli i s ním do krajského městečka. My ostatní jsme se postupně sbalili a vyrazili na základnu, která shodou okolností s nemocnicí téměř sousedila. Dokonce jsme se ještě dočkali návratu zasádrovaného. Měl vážně špatný den. Ale už to bral v klidu a s rozumnou mírou rezignace.

Tak takový byl můj první den s padákem. Někdy se to prostě tak nějak sejde, co říkáte?

Poznámka: všechny použité snímky pocházejí z archivu autora