Jak bojovat se životem: Jak jsem (málem ne)začal běhat

Myslíte, že běh není pohyb pro vás? Možná ano, možná ne. Tak schválně: jste na tom lépe nebo hůř než já?

Varování:Tato úvaha není určena těm, kdo si každý víkend zaběhnou z tréninkových důvodů jeden či dva maratony. Jejím posláním je ukázat ostatním, že i když člověk neaspiruje na horní příčky stupňů vítězů, stejně může v pohybu najít něco přínosného. Snad. Na druhou stranu to neznamená, že by si ji notoričtí běžci nemohli přečíst. Třeba v ní zahlédnou své bývalé já. Kdo ví?

Motivace.

Ze zpráv v televizi a ostatních médiích jsem nabyl dojmu, že běh je něco, bez čeho dnes nelze společensky přežít. Kdo neběhá, jako by ani neexistoval. A protože jsem na svou existenci poměrně dost fixován, rozhodl jsem se přispět komunitě běžců i svým nezanedbatelným výkonem.

Jako dítě jsem běhával. Dokonce i jako dospívající mladík jsem před mnoha a mnoha desítkami let pokořil nejednu míli. Mou doménou se po nějakou dobu stal orientační běh, zatímco klusat po okruhu mě k smrti nudilo. Rozhodnutí zapojit se do všeobecného běžeckého nadšení mi tedy přišlo jako něco přirozeného. Musí to být jako s tou pověstnou neschopností zapomenout jízdou na kole, ne?

Vybavil jsem se novými běžeckými botami, zářivě žlutou reflexní běžeckou větrovkou, extrémně chytrými sportovními hodinkami, kvůli jejichž pořízení jsem se celý předchozí rok omezoval. Vida, i tímto způsobem lze snížit příjem nadbytečných kalorií. Vcelku snadno jsem naopak odolal pokušení navléci se do elastických kalhot či dokonce kraťasů stejných vlastností. Šediny jsem zakryl vysloužilým modrým šátkem. Ne snad že bych se za ně styděl, ale matně si vybavuji, že pot stékající do očí je zkušenost, která neodpovídá mé představě pohody.

Jdeme na to.

S ohromným nadšením tedy vybíhám. Proč s nadšením? No přeci proto, že jsem… a) překonal svou vlastní lenost… b) nenechal jsem se odradit děsivě vyhlížejícím mrakem na severozápadě… a konečně za c) budu se mít čím chlubit, přežiju-li následující hodinu!

Po deseti krocích si vzpomínám, že jsem zapomněl spustit aktivitu typu běh na zcela nových geniálních hodinkách. Přecházím tedy do volné chůze a svoji chybu vzápětí napravuji. Tak vpřed!

Po dalších dvaceti krocích mě dobíhá nový pocit nejistoty. No jasně! V tomhle nízkou oblačností způsobeném příšeří bych bez brýlí za chvíli studoval pocity krtka, který se vylezl na chvíli nadechnout čerstvého vzduchu. Vrátit se, či nevrátit, to je oč tu běží. Vybavilo se mi jen pár dní staré ponížení, kdy jsem dioptrie zanedbal a Baskervil mne po klopýtnutí v lesním šeru vláčel po břiše několik metrů. Dobře si pamatuji, jak jsem hořce zalitoval, že jsem se tehdy pro brýle nevrátil. Takže rozhodnuto.

Vybaven optikou znovu vyrážím. Po nových deseti krocích mi dochází, že jsem při hledání brýlí zapomněl vypnout stopování běhu. Hlavou mi prolétá bouře nejistoty – mám se zastavit, vypnout běžící aktivitu a spustit novou? Nebo raději pokračovat s tou již spuštěnou i za cenu toho, že měření nebude odpovídat skutečné trase a doopravdy propálenému času? No jo, ale v tom prvním případě mi zase bude chybět těch deset kroků a čas do nich investovaný! Hrome, pro co se rozhodnout? Běž, hochu, běž, řekl si pan váhavý a pokračoval v supění.

První dojmy.

Krize přichází již na konci bloku. Kam se, sakra, propadlo to moudro o jízdním kole? Plíce pálí, stehna hoří, lýtkové svaly tuhnou. Vrhnu pohled na displej svých úžasných nových hodinek. Nula celá a jedna desetina prvního kilometru. Ohlížím se. Kdesi v polovině překonané vzdálenosti leží v prachu má cestou vypuštěná duše. Sípavě se jí omlouvám, ale nemyslím, že by mě slyšela. Neslyšel jsem se ani já a to jsem funěl jen kousek od vlastních uší.

Na trase.

Říká se, že těsně před smrtí se člověku před očima promítne celý život. Směr toku takových myšlenek je ovšem předmětem mnoha disputací. Něco jako kterou stranou nahoru má stát vajíčko. Během prvních kilometrů se nejspíš ocitám smrti blíž než kdy jindy, protože do hlavy mi chaoticky přichází vzpomínka za vzpomínkou.

Promítl jsem si kupříkladu, jak jsme ve středoškolském věku jednou vyrazili s naším kroužkem orientačního běhu zatrénovat si do přilehlého parku. A protože doba byla pokroková, zaměřili jsme se toho roku na radiový orientační běh. Liška se mu, už nevím proč, říkalo. Vedoucí rozmístil několik vysílačů a my se pustili do hledání. Šlo to celkem snadno, až na stanici číslo pět. Tu nikdo z nás najít nedokázal. Ptáte se proč? Možná už tušíte. Ano, skutečně ji nějaký poberta stihl odcizit během několika málo prvních minut. Nenašli jsme ani vysílač, ani pobertu. Předpokládám, že dotyčný se dodnes chlubí v hospodě u piva, jak pomáhal rozbít prohnilý socialismus.

Sounáležitost.

Říká se, že běžci jsou jedna velká rodina. Tím pádem platí nepsané pravidlo, že na trase se všichni zdraví, bez ohledu na vybavení a výstroj. Prozradím vám ovšem tajemství: realita je odlišná. Ne každému totiž stojíte za pozdrav, mnohým nezřídka ani za pohled. Neberte to osobně. Nevíte, čím dotyčný nebo dotyčná právě prochází. O to víc potěší každý, kdo na mávnutí, pokývnutí či pozdravení odpoví, nebo dokonce potkávací rituál iniciuje jako první. Tací mi významnou měrou zvednou náladu, jakkoli blízko totálnímu kolapsu právě jsem.

Je to dost podobné komunitě „Miníkářů“. Když jsme si pořídili našeho prvního Mini Coopera, okamžitě jsem propadl kouzlu sounáležitosti. Naprosto zřetelně si také pamatuji prvního „kolegu miníkáře“, na kterého jsem narazil. Vlastně byli dva. Obrovští chlapi s vyholenýma hlavama, ramena jim po obou stranách vykukovala ze stažených oken. Ve chvíli, kdy jsem je z právě zaparkovaného vozu vesele zdravil, vnímal jsem jen jejich černé Mini. Osádky jsem si všiml, až když mě míjeli a sveřepě a s jistým údivem v očích mne oba tiše probodávali pohledem. Představte si, že mi ani jeden z nich nezamával. Už nikdy jsem je na silnici nepotkal. Tak si tak říkám, že je to možná dobře. Od té doby se potkáváme a máváme si se spoustou jiných Miníků, stejně jako nás nevšímavě míjejí další. Tak to zkrátka je. Proč by to v teniskách na trati mělo být jiné?

Potkávat protiběžce považuji za důležité. Nic mě tak nestimuluje jako snaha nevypadat na umření, když mě někdo míjí, ať už pozdraví nebo ne. A tak zahlédnu-li v dáli před sebou kývající se postavu, sbírám zbytky sil, i kdybych měl za jejich zády padnout vyčerpáním. Míjíme se a já ještě pár kroků bojuji. Vydrž alespoň za zatáčku, co kdyby se po tobě ohlédl/a. Uf.

Před cílem.

A je to. Zdá se to být neuvěřitelné, ale jsem téměř na konci trasy. Domov je prakticky na dohled. Vbelhávám se do naší ulice. Tak, hochu, pusť se do toho, už je to jen kousek. Tenhle moment se hodně podobná potkávání se s protiběžci. Přece nedopustíš, aby tě sousedé zahlédli, jak se plazíš v prachu. Sbírám síly a dokulhávám i ten zbytek.

Doma.

Vyčerpaně se svalím na stoličku, abych se zbavil bot a posléze i propocených svršků. Doplním ztracené tekutiny a hurá do sprchy. Na zmožené tělo začínají dopadat první kapky a já mám neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Co to ale může být?

Vykoupán, osušen, převlečen. Zasloužím si odpočinek a nějakou tu sladkou energii. Rozvaluji se v křesle, čaj u ruky, nohy natažené.

A konečně mi to dochází. Nevypnul jsem sledování svého skvělého výkonu na úžasných přemoudřelých hodinkách! Tak holt příště. Ach jo.