Jak často slýcháme povzdechnutí, že národ, který nezná svoji historii ji musí opakovat. Jak často se přesvědčujeme o tom, že podléháme klamavým studiím a jak často jsme sami příčinou nezasvěcených soudů. Kdysi platilo přísloví : „ Byl jsi v Rusku, nebyl. Je ti šedesát, není. Tak neraď!“. Jenomže pro samé cestování po zemských rájích nic nevidíme a důchodci nám smrdí starobou.
Často mezi přáteli slýchám ostrou při o tom, či onom. „Já ti povídám, že Karel je darebák, že to jenom hraje. A kdes to slyšel?. No četl jsem to tam a tam, od autora, který nikdy nelže“. Nebo jistý představitel „revoluční“ party před davem občanů vyřknul: „ ..v otázce vzdělání jsme na 48. místě ve světě“... Postupem času se ukázalo, že to není pravda. A poslední událost ? Palach se upálil snad z „rozmaru“ a ne jako důsledek protestu proti „něčemu“….
Historie, fakta, demagogie, politická objednávka. Toto vše jsou okolnosti, které s národem dokážou hezky zacvičit. Bohužel, jsou to jenom běžné situace, které člověk – stádový tvor, zpracovává od nepaměti. Informace se zkreslovaly a budou zkreslovat. Na vzdělání, výchově a zkušenosti závisí úroveň jejich přijímání. A to je ten důvod, proč jsme tak emotivní, tak „rychlí“ v úsudku.
V Rusku proběhla velká vzpomínková akce u příležitosti 70-tého výročí ukončení stalingradské bitvy. Velká oslava, pompa a krátký vstup reportéra, který vyslovil názor, že by se mělo Rusko dívat dopředu a ne se hrabat v historii. V USA si připomínají výročí 11-tého září. Také velká oslava, pompa, president. Vše, co k tomu patří. Jedno je ale v obou případech velice důležité. A to, že celé Rusko nebo USA se v den vzpomínky semknou bez rozdílu pohlaví, barvy pleti a politické orientace. Váží si historie. Přijímají ji, ať je dobrá nebo špatná. Prostě je, stala se a z ní se čerpá.
V Česku se stala jedna okolnost, která bude mít dopad velmi dlouho. Před dvaceti lety, se přeskočila jedna celá generace (..protože to byli „všichni“ komunisti..). V Česku se vede boj proti generaci padesátníků a starším. V Česku vzniklo státní pojetí historie. Pamatuji si, že po převratu, obyčejný revizor, nemohl vykonávat svou povinnost, protože ho občan bez jízdenky napadl slovy: „já ho znám, dyť je to komunista“. A nebyl, ale dav vykonal svoje. Hlupákovi totiž stačí ukázat prstem a ustoupit z cesty a já mám pocit, že jsme se dál nedostali.
Celých 22 roků se nám nepodařilo pochopit, smířit se,budovat a chránit si svou zem. Za tuto zem, ať monarchistickou, kapitalistickou, socialistickou či protektorátní položilo životy tolik výtečných občanů, trpělo tolik nadějných osobností nebo bylo vysídleno tolik vlastenců, že by číslo, které reprezentují bylo možná větší jak současný počet žijících čechů. Máme asi velký problém, jasně definovat čistotu myšlenky, která vede ty nejlepší z národa, k tak nepochopitelným činům.
Ale k tomu nepotřebujeme novou legislativní komisi, nepotřebujeme k tomu manipulativní média nebo tlumočníka historie. Potřebujeme k tomu „jenom“ kvalitní vzdělání – státních ústavů, přenesené zkušenosti rodičů a prarodičů – těch, kterými tak opovrhujeme, ale kteří už něco prožili, vlastní zkušenost, kterou tak bolestně nabýváme a selský rozum. Pak budeme neteční k blábolům polopracujících čtvrtiteligentů a nepodlehneme tak snadno „honům na čarodějnice“ jako doposud.
