Otázka nebo prosba, která vyvolává zamyšlení a obnažuje autora. Podle stupně a úrovně kultivovanosti národa je kladena sobě i blízkým častěji a úporněji v každodenním životě. Hlupák si ji neklade, ten to ví naprosto přesně.
V loňském roce jsem působil pracovně v zahraničí. Měl jsem tu čest poznávat pracovní a osobní přístupy zahraničních kolegů. Přemýšlel jsem o jejich poznámkách a radách. V některých případech jsem zprvu nerozuměl.
Každodenní dotaz na prožitou noc, neustálá nabídka pomoci a čekání na dotazy, Tam běž a tam nechoď. Zdá se to být neosobní, vlezlé, pokrytecké. Nakonec, co je komu do toho jak, kde a co dělám. Jenomže jsem vychovaný v prostředí sportu, v prostředí týmu. Tak jsem přemýšlel.
„Jsme tým?“
Každou práci a každý úkol jednotlivce je třeba splnit. A nás musí zajímat, jestli jsou osoby dotčené týmovou prací schopny úkoly plnit. Za jakých podmínek a v jaké kvalitě a moudrý občan je schopen rozlišit podmínky i kvalitu.
„Co děláš?“
Podívejme se do své pracovní smlouvy, jak zní objednávka a zda je to co děláme naše práce. Protože budeme-li řešit jiné úkoly, snížíme výsledný výkon celého týmu a moudrý občan je schopen posoudit zda oslabujeme tým.
„Můžu pro tebe něco udělat?“
Musíme si najít čas předložit návrhy na zrychlení nebo zkvalitnění naší práce, což bude mít dopad na výslednou práci celého týmu a moudrý občan je schopen posoudit úroveň hledání a tvoření.Použil jsem jen tří příkladů a neužíval jsem cíleně přívlastů chytrý, vzdělaný, podnikavý atd.
A jak jsem přemýšlel, našel jsem mnoho styčných bodů s ekonomikou rodiny, které se říká mikroekonomie. Našel jsem styčné body s ekonomikou společnosti, které se říká makroekonomie. Našel jsem styčné body s politickým, kulturním, sociálním a jinými světy naší společnosti. Našel jsem je já, najdou je i jiní? Nejedná se o socialistický nebo kapitalistický přístup. Je to příklad osobního a lidského postoje.
Co tedy vlastně máme dělat, aby přestalo olupování a znásilňování nás všech?
Poznáme chamtivé lháře v tom předvolebním mumraji a nepodlehneme demagogii polopravd a strachu? Obávám se, že pokud budeme zaměstnáni malými kauzami, které jsou sice z lidského hlediska mnohdy dojímavé, nesoustředíme se na to zásadní, prosadit konečně změnu. Do jaké míry se každý z nás bude angažovat, je jeho věcí – to je demokracie. Zda je někdo pro smířlivou cestu a jiný pro radikální, je jeho věcí – to je demokracie. Ale nechat polopracující čtvrtinteligenty plundrovat naši ekonomiku a morální hodnoty – to je hloupost a nezodpovědnost a to je věcí nás všech.
Tak co tedy dělat?
