Moc se mi líbí sousoší Čeští muzikanti od Anny Chromy na pražském Senovážném náměstí. Pražákům ho závidím a pravidelně se jím jezdím kochat. Naposledy k tomu kochání ale přibylo i kroucení hlavou.
Nad tím, že se pražský magistrát náhle usnesl, že je to kýč a že nejlepší by bylo ho spolu s jinými pražskými sochami někam odsunout. Do podstaty dění nemám ambice pronikat. Zdálky to vypadá jako periodicky se opakující záchvatkovitý proces: umělkyně věnuje nějaké městské části či instituci artefakt, její vedení ho přijme (na jaře 2017 to byla socha Franze Schuberta odhalená v areálu Hudební fakulty AMU), načež se odněkud vynoří zástupci „elit“, kteří píší dopisy, podepisují petice a pořádají protesty proti kýčům a umělkyni vůbec. Případně hrozí, že se srotí do komisí, aby Prahu od nevhodných soch vyčistili.
Nejspíš si myslí, že mají automaticky mimořádně hodnotný názor na to, co je kýč, a co Umění. Bohorovnost, s jakou by někteří činovníci rádi všem předepisovali, co je krásné, a co nikoliv, mě nepřestává udivovat.
Netuším, proč se třeba rozhodli, že realistická (říkají tomu „kýčovitě prvoplánová“) socha, u které můžu poznat, co zobrazuje, je kýč. A když zase něco není realistické (plášť svědomí u Stavovského divadla), je to moc fantasy a to je taky špatné (tamtéž).
Prostě se tak nějak usnesli, že od devětaosmdesátého frčí abstrakce. Možná se o tom, co je momentálně krásné, rozhodují podle nějaké schválené a v učebnicích prosazované časové osy, ne podle artefaktu samotného.
Když se porozhlédnu po svém rodném Brně, přepadá mě dokonce pocit, že podle těchto zvláštních „elitních“ tvorů musí být Umění hnusné, aby to nebyl kýč. A rozhodně nesmí být poznat, co artefakt zobrazuje, případně tam nesmí být vůbec žádná souvislost s ideou, kterou symbolizuje. Nejlepší dokonce je, když je to s tou ideou v přímém rozporu. Dobrým příkladem je třeba dílo nazvané ironicky Spravedlnost na Moravském náměstí před budovou Nejvyššího správního soudu České republiky.
Postava panáčka nemá žádné oči, uši, vůbec smysly, ani obličej a nesmyslně se hmoždí s přetěžkou krychlí. Hmoždí se s ní pochopitelně neúspěšně, neboť jí na krychli tryská vodotrysk, takže jí podkluzuje mokrá podlaha. Na nějakou spravedlnost tudíž vůbec nemá čas – a její vzhled napovídá, že ani schopnosti. Lidem nepřipadalo „spravedlivé“ ani její jméno, a tak dílko překřtili na: Exekutora s pračkou, Člověka, co má zácpu nebo Náčelníka z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Na stejném náměstí se proti ztrhanému Exekutorovi hrozivě tyčí surrealisticky zdeformovaný kůň.
Pozoruhodné není ani tak to, že na sobě veze malinkého moravského markraběte Jošta, ale že z jistého úhlu variuje ústřední umělecké téma brněnského centra, jímž se v posledních letech stal penis. V případě zdeformovaného oře i s koulema. Turisté si sousoší neprohlížejí z odstupu, ale zásadně lezou pod něj.
Dílo se jmenuje Odvaha. Asi proto, že si makrabě Jošt na toho šíleného koně vůbec troufl vlézt. Jo, aha, on možná vykonal něco odvážného pro Moravu, to se však u sochy nedozvíte, takového ducha tam nezavnímáte. Ani symbolickým náznakem.
Cílem umění už není něco tak primitivního jako skrze krásu povznášet duši, budit vyšší city, ale zavařit pseudointelektuálům a snobům hlavu v marném hledání smyslu tam, kde není, a přivodit jim úzkostné stavy zíráním na vyprázdněné abstrakce. Ano, byla jsem na pár postmoderních či jakých výstavách a znám ty kecy, že autor chtěl lidi „provokovat“ a donutit je se „zamyslet“. Děkuji, nechci. Provokujících puberťáků mám za svou učitelskou kariéru nad hlavu. A myslet umím sama, nepotřebuju k tomu popohánět. Provokovat a nutit k myšlení není podle mě hlavní smysl umění. Ale Brňáci šli v destrukci ještě dál. Legendárním čnícím penisem na náměstí Svobody, který bůhvíproč vydávají za hodiny, zcela destruovali smysl užitkového umění.
Užitkové umění! To přece ještě donedávna byly čajové servisy vystavené v Moravské galerii. A považte – z těch šálků se dalo pít! S obřím penisem naproti tomu nejde dělat vůbec nic. Hodiny neukazuje, neboť aktuální čas z něj nikdo nedokáže dešifrovat, kuličky dává skoupě. Můžete se u něj leda vyfotit. - Jak jsem vděčná za tu nedaleko stojící kašnu a za to, že je v ní fakt voda a že vodotrysky tryskají!
A když z tohoto Kocourkova přijedu do Prahy a jdu Senovážným náměstím, nevycházím z údivu, že postavy hudebníků vypadají jako lidi.
A jsou to opravdu krásní muži a ženy, křepčící, divocí, vášnivě se oddávající hudbě, v tranzu nepotřebují vidět. Nasávám tu euforickou energii živé hudby, tryskající kolem mě a jsem ráda, že se k tomu můžu na chvíli připojit. Když se toho dost nalokám, cítím se živější a jdu svižně a radostně dál.
Musí-li být něco podle současné pochybné módy nesmyslné a hnusné, aby to elitní činovníci nazývali Uměním, já hlasuju všema deseti pro kýč. A nejsem sama. Lidem se sochy Anny Chromy líbí.
