Jak jsem držela svůj první třídenní půst. Díl 1.

Na konci července na mě dolehl splín. Zdálo se mi, že mě nikdo nemá rád a že je to nespravedlivé. Nic mě nebavilo, dokonce mi nechutnalo jíst. A to je u mě už co říct!

Už nějakou dobu předtím jsem sledovala na Youtube kanále Jana Zahradníka Havelky seriál o jeho zkušenostech s půstem. A ono to ve mně kupodivu pozvolna, ale jistě začalo zrovna v červenci pracovat. V životě jsem párkrát vydržela jeden den nejíst, ale v normálním pracovním režimu jsem to nesla úkorně a stále myslela na to, jak trpím a co bych snědla, kdybych mohla. Nejdéle jsem nejedla asi den a půl. Bolel mě žaludek, bylo mi špatně, slabo a zima z hladu. Moje rozladěná psychika se zmítala v myšlenkách o nedostatku, nouzi a v pochybnostech o smyslu mého hladovění. U toho jsem se ještě bombardovala výčitkami, že nemám žádnou vůli a že ani nejsem schopna ji cvičně aspoň trochu posilovat. A že když to s vypětím všech sil dokážu, necítím žádnou satisfakci, nemám z toho vůbec radost a je mi se bídně. Teď v létě jsem však zkusila dvakrát den nejíst a nesla jsem to o něco lépe.

A tak mě k mému úžasu napadlo: Co kdybych zkusila třídenní půst? Podmínky jsou ideální: je teplo, kolem je spousta ovoce a zeleniny na návratovku (= první dny po půstu, kdy začínáte zase jíst) a budu pár dní sama v naprostém soukromí. Něco ve mně však namítalo: Jenže podle instrukcí zkušenějších je dobré si půst naplánovat a důkladně připravit s diářem v ruce klidně i měsíc předem. Jinak bude naše žravá vnitřní složka, kterou si můžeme personifikovat třeba do podoby slona, naše úsilí sabotovat. A bez spolupráce se slonem skončí půst debaklem (viz video níže).

Slonice

„No a co ti brání zeptat se svého vnitřního slona, co si o tom myslí?“ ozvalo se ve mně. Tak jo:

Zdravím tě, slone, jsi tam? Zkusil bys se mnou držet třídenní půst?

Ano, klidně. Souhlasím, že to zkusíme.

(??? A to je nějak podezřele jednoduchý! Mluvím vůbec se slonem?) Seš si opravdu jistej? Víš o těch všech potenciálních potížích? A co to odříkání, to ti fakt nevadí?

Já to vím. Ale já nejsem z těch nejžravějších slonů, já mám někdy sklony k askezi (fakt divnej slon…). Připomínám, že máš k půstu ideální podmínky. A v posledních dnech jsi stejně moc nejedla, protože jsi neměla chuť. Nepřeháněj s těmi obtížemi. To zvládneš. Já ti klást odpor určitě nebudu.

No jo, jenže my to vůbec nemáme připravený…

Tak začni připravovat. Řeknu ti, co budu potřebovat. Napiš si to.

A tak mě můj slon přemluvil k třídennímu půstu. K půstu od jídla, kávy, alkoholu, šťáv a džusů, od přebytečných informací, zpráv a filmů. Od lidí. K fyzickému, informačnímu a emocionálnímu detoxu. Řekl, že potřebuje měkkou Dobrou vodu na čaje (v Brně je kohoutková voda dost tvrdá), hodně moc Magnesií (na tom nemám šetřit a natahat si domů co nejvíc pití), ledvinové a trávicí čaje, lapacho a aromaterapii v podobě mandarinkového oleje na podporu detoxikace a odstranění bolehlavu, provázejícího půst od druhého dne. V ezoobchodě si ještě poručil nový kamínek měsíční opalit, objednal si k půstování hudbu v podobě solfeggio frekvencí, zásobu literatury o půstu, sadu jógových cvičení z YT a ujišťoval se, že máme dostatek koupelových solí a pěn. Říkal něco jako „pomalu, není třeba se nikam hnát, pracuj zvolna, odpočívej, mysli na očistu, zdraví, harmonii, regeneraci“. A říkal to tak něžně, že mi došlo, že to vůbec není o jídle a nejezení, že se na mě hrne jemná, něžná, mateřská péče a láska. Já nemám slona. Já mám děsně hodnou a laskavou slonici! 

Zjistila jsem to druhý den půstu a úplně jsem se tím dojala. Když jsem ji nechala se projevit, ukázalo se, že o mě pečuje mnohem víc než já sama, že já své tělo dost často zanedbávám. A najednou jsem viděla, že dřív jsem si nekomfort hladovění ještě zostřovala psychickým týráním, zatímco moje slonice mi můj první třídenní půst polštářkuje a pečuje o to, aby byl co nejpohodlnější a nejpříjemnější. Jako moudřejší část mě samé mi udělila minikurz sebelásky a připomněla, že tu mám stále ještě rezervy.

Půst je psychicky náročný taky proto, že jakmile vám odpadne zábava ve formě nakupování, přípravy, konzumace jídla a úklidu po něm, ocitnete se tváří v tvář nudě a prázdnotě. Máte-li k tomu ještě informační detox, platí to dvojnásob. Hrozí riziko, že se budete nuceni setkat sami se sebou. A s realitou. Ošetřila jsem to několik dní před půstem tak, že jsem si udělala seznam. Byly v něm pomůcky, které k půstu budu potřebovat (kromě již zmíněného ještě jídlo na návratovku, nachystaná videa s meditacemi, která bych mohla sjíždět, deka, teplé oblečení a ponožky, nahrávky praskání ohně pro případ, že bych se potřebovala zahřát, růžový lak na nehty pro radost), a činnosti, které můžu dělat a které by mě nerozptylovaly, ale přiváděly k sobě a posilovaly můj záměr držet půst (čtení o půstu, o detoxikaci, úklid, vyhazování starých věcí, péče o kytky, opalování, koupele, péče o tělo, sebepoznávací techniky a rituály). Kromě toho jsem měla naplánovanou práci na počítači, kterou bylo nutné do určitého data udělat, a tudíž měla prioritu. Můj půstový program měl obsahovat vůně, hudbu, práci, pauzy od práce s jógou, první den případně pochůzky. Věděla jsem jasně, že se o svém půstu nebudu nikomu z mainstreamových lidí zmiňovat, což mi ušetří mnoho psychické energie. Zkrátka jsem se izolovala od světa do léčebně poustevnického režimu.

Pokračování příště.