Jsem ve fb skupině Nošení dětí. Nebo možná Nosíme děti. Nevím. V té jedné se řeší vše okolo nošení dětí v té druhé se řeší vše okolo všeho. Každopádně mám na mysli tu erudovanou skupinu 65000 žen, které osvítilo.
Jednou jsem v této skupině narazila na slovo nosnice. Nešlo o slepici. Šlo o ženu, která své potomky nosí. No a přesně takovou ženou jsem se plánovala s druhým dítětem stát. Teda ne úplně, taková nosnice na částečný úvazek.
Koupila jsem si šátek. Šátek jsem pořídila zanošený, ne ani tak proto, že to je lepší, jak se traduje, ale hlavně proto, že to je levnější. Zvolila jsem zlatou střední cestu co se týče kvality (rozuměj ceny) a těšila se, jak budu s malým na hrudi tancovat po bytě a věnovat se straší dceři a všem těm domácím pracem, ke kterým potřebujete dvě ruce.
A ano jistě, první tři měsíce jsem doma jednou, dvakrát týdně navázala a uvařila oběd na druhý den. Na rozdíl od prvního dítěte, druhé dítě nošení nebojkotovalo, takže jsem konečně cítila to zadostiučinění, že jsem dobrá, kontaktní matka.
Dokonce jsem se šátkem a nosící bundou z Bonprixu (pár dní před tím, než začali prodávat tu super levnou z Lidlu, ale nevadí) podnikla dva výlety. Úspěšné. Ale jinak jsem tak nějak cítila, že nošení opět asi není úplně cesta pro mě a že se jeho intenzita bude tak nějak snižovat, až si v synových pěti letech vzpomenu, že jsem ho poslední čtyři a třičtvrtě roku nenavázala/nenasadila.
Jenže včera nastal osudový den. Den, kdy muž neúmyslně odjel v autě, v jehož kufru byl kočár. A já osiřela bez kočáru. Co teď? Doma zůstat nemůžeme, protože bychom se ve třech večera nedožili. Och, jak jsem mohla zapomenout? Hodím malého do šátku a skočíme si s Emmou do obchodu. To bude taková pohoda!
Nebyla, nebyla to pohoda. Nebyla jsem si schopná zavázat boty. Na Emmu jsem byla protivná z důvodu mé snížené mobility. Nechápu, jak si nosící matky mohou přijít svobodné. Kočár něžně tlačíte jednou rukou před sebou, můžete na něm mít zavěšenou kabelku (ne batoh do háje) a ještě se lichotivě prohlížíte vy výlohách, jak vám to sluší. S nošencem je to poněkud jiné. Táhnete se s ním na sobě a ve výlohách připomínáte Quasimoda naopak. Ale tak opět dramatizuji.
Do obchodu jsme došli. U masa se mi rozvázala tkanička. Skvěle. Zatímco jsem si zkušeně objednávala tři čtvrtě kila kuřecích prsních řízků a dvacet deka šunky, balancovala jsem na jedné noze asi jako hodně neschopný plameňák a snažila se botu zavázat. Pak jsme teda nakoupili. Nemusím popisovat, jak výborně se mi sundával a nandával batoh. A šli jsme domů. Myslela jsem, že mi upadnou záda a krk (zjevně jsem tedy navázala špatně, protože jinak bych se s nošencem cítila ještě o pět kilo lehčí a o půl metru blíže nebi). A pak jsem konečně zahlédla naši branku. Radostně jsem Bárta odložila, Emmě zapla pohádky (výchovné, já vím), no a relaxovala. Takže ano, já bych se označila za zdatnou nosnici, s tím, že samozřejmě můžeme zase nějakou dobrodružnou odpočinkovou cestu podniknout, ale jen tak pro jistotu si budu dávat hodně velký pozor, aby mi muž už NIKDY neodjel s kočárem.
PS: nic proti nošení, matky. Máte můj obdiv.
