Z deníku mimina - v poradně

Za prvé. Chtěla bych navrhnout reformu zdravotního pojištění. Chci, aby si mí rodiče připlatili a má dětská lékařka dojížděla za mnou. 

Protože opravdu nerozumím logice harcování se s několikadenním miminem někam do nedostatečně vydezinfikované, nedostatečně odizolované a nedostatečně newbornfriendly líhně virů a bakterií. Ale jsme tu. Pět dní po porodu, dva týdny po porodu, tři týdny po porodu (protože jsem údajně nepřibírala - co je to za blbost) měsíc po porodu, tři měsíce po porodu, tři měsíce a týden po porodu (zánět průdušek, aby se máti k těm dvěma naantibiotikovaným marodům nenudila). Vlastně je to můj druhý domov. 

Nemám si až tak na co stěžovat, sestřička i doktorka se jeví být mnou unešené, sestřička každou další návštěvu žasne, jak jsem vyrostla (ne asi) a doktorka mi pořád říká "taaak jsi veliká" a hrká přede mnou nějakým krámem. Schválně za ním neotočím hlavu. Nikdy. Nejsem ovce. 

S personálem jsem tedy spokojená. Co bych změnila je naprosto lajdácký přístup mé matky. KAŽDÝ ví, že "tyhle horší látkovky si nech na doma, k doktorce si kup nějaké pěkné" a "tyhle použité bodyčka si nech na doma, ten nový set z hmka jí obleč do poradny". Ne tak moje matka. Látkovou plenu, když ji teda výjimečně nezapomene, má zapranou jak vězeňskou košili, a hadry mám ty, co zrovna popadla, v lepším případě po ségře, v horším po bráchovi. Ještě, že mě nenavlíkla do těch maskáčových dupaček, jinak by příště mudra dělala "taaak jsi velikÝ". Takže matka je flákač, já trpím a moje nejlepší outfity smrdí ve skříni. Nemůžu se dočkat, až si budu oblečení vybírat sama. Jako ségra. Ta teda chuděra vkusu moc nepobrala, na čem není kýčovitý obrázek jako by neexistovalo, ale aspoň je jí dopřána svoboda volby.

Ještě bych se ráda vyjádřila k té "poradně". Nevím, kdo to tak pojmenoval. Poradnu si představuju asi jako příjemnou místnost s hypnoterapeutickým gaučem u psychologa. Tohle je trošku jako řeznictví. Šup s miminkem na váhu, šup změříme obvod hlavy. Vysvlečte si miminko, oblečte si miminko. Pak doktorka dělá, že mě hladí po hlavě, ale ve skutečnosti se mi tam snaží prozkoumat moje slabé místo - trapný. Pak se optá matky, jestli kojí, no a pak obě jen tak kroutí ramenama a ani jedna neví, co má říct, protože všichni tady víme, že máma je profík. Tak se nade mnou ještě jednou všichni rozplynou a jdeme domů. 

Závěrem. Chci vás o něco poprosit. Až někdy potkáte moji mámu, zopakujte ji, ať si hezké oblečky a pleny nechá do poradny pro doktorku, protože ona tuhle hlášku prostě miluje.