Z deníku mimina - porodnice

Porodnice je pouze krycí název. Pokud někdo viděl ty postýlky, ve kterých s náma drncají jak s kartonama mlíka, tak by tomuto ústavu neřekl jinak než vězení. Ne tak moje matka. Ta snad měla pocit, že je v interhotelu. 

Chudák ženská, soudě dle jejího dětinského nadšení, evidentně moc pěkného nezažila. Nad nemocničníma blafama se rozplývala, jak kdyby je vařil Forejt a nemocniční košile si převlékala s takovou radostí, jak kdyby je navrhoval Lagerfeld. Nesmírně ji rozradostnilo, že televize oproti minulým pobytům je už konečně zadarmo a ne za 10 Kč za hodinu. A hrkání s polohovací postelí ji přivádělo přímo do extáze. Dokonce se naučila vyklápět i ten pitomý nemocniční stoleček, aby stolovala jako královna. Zatímco jiné maminky se věnovaly svým miminkům, moje matka sledovala Netflix (to když zjistila, že programy v televizi stojí za houby) a četla knížku! No...druhou noc jsem ji raději z jejího welness rozpoložení vytrhla, protože čím dřív ji uvedu do reality, tím lépe pro ni. 

Jak jsem vnímala porodnici já? Stísněné postýlky, jak jsem již avizovala, připomínající vězeňské mříže. "Sestřičky", jak všichni těm bachařkám oděných v rádoby veselých košilích přezdívaly, s námi zacházely až okatě nemateřsky, asi jako se zbožím někde u pásu. Když už jsem konečně zabrala - ostatní mimina jsou děsní prudiči, vůbec vás nenechají v porodnici vyspat - přiletěl nějaký doktor, sestra, fyzioterapeutka, šarlatán, kontrolor kvality nebo prezident zeměkoule a ze spánku mě vyrušil. Kvůli testům, které jsem samozřejmě zvládla na výbornou. Jak vůbec můžou opovažovat pochybovat o mé schopnosti sluchu nebo totálně čisté genetické výbavě? Prý screening z patičky. Hodně roztomilý název pro mučící rituál. Potupné vážení, uniformy (nechápu, proč máme být všichni oděni stejně - jsme snad v internátní škole nebo co?) a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Ještě, že matka už byla mazák a sestry nás začaly přehnaněji otravovat, až když jí ztvrdly prsa. Ale to už jsme se stejně sbalily a jely jsme domů. Jak jinak. Nejsem přece takový bažant, abych nepřibrala nebo chytla novorozeneckou žloutenku. V lochu jsem nezůstala ani o minutu déle, než bylo nutné. 

Porodnici jsme opuštěli vskutku triumfálně. Máma a vousáč se snažili pobrat ségru, bráchu, mě a tašku. Skutečně komický pohled. Trapný focení u auta, ve kterým byly natěsnaný tři autosedačky, no cítila jsem se jak v amišský rodině. Ale ok. Rodina je nadšená, takže domove - vítej mě!