Z deníku mimina - jak mi nenastřelili náušnice

Už pár dní do mě i celé rodiny matka hučí, že budu mít náušnice. Přijde mi, že to bere něco jako bar micvu pro párměsíční mimina holčičího pohlaví. Dnes tedy nadešel den D. 

Máma zařídila otce na hlídání bratra, prý stačí, že v ordinaci bude řvát dítě jedno. A celá natěšená nás pobalila a vyrazili jsme směr ORL. Ten super doktor, co nastřeloval náušnice sestře, takže jakože fakt špička, navíc náušnice z chirurgické oceli, které mi strašně dlouho zůstanou, a vůbec bude to úplně skvělé a bla bla bla. 

Nebudu vám lhát, docela mě nadchla. Konečně se budu cítit jako vévodkyně nebo carevna, kterou jsem se bohužel nenarodila, ale tak buď ten titul ještě vyvdám, nebo budu propagovat ideu, že nejde o to, kým jsme, ale jak se cítíme.

Dost už trapným dotazům kolemjdoucích, zda jsem chlapec nebo holčička. A dost už ještě trapnější odpovědi matky: "Holčička, holčička. Ona má jenom kombinézu po bráchovi." Jsme snad nějaké socky nebo co? Kdo to teď čtěte, kupte mi prosím něco růžového, protože já jsem konzerva a jelikož jsem se narodila s ženskými pohlavními orgány, považuji se tedy za ženu, a jakožto žena jsem i připravená se prezentovat. Proto jsem byla ochotna matce odpustit, že mi nechá probodnout uši. Joo, co by kdyby. 

Komu čest, tomu čest. Před poliklinikou matka vychytala parádní parkovací místo a pyšně si to nakráčela dovnitř. Napětí stoupalo, atmosféra houstla. Je to tady, budu slavnostně pasována na ženu. Matka zastrčila kartičku pojištěnce do přístroje a zmáčkla ikonku ošetření dítěte. Vezmou nás tedy přednostně. Vida, konečně ty královské výhody započaly. Tak.

Sestra: "Dobrý den, co potřebujete?"
Matka: "Dobrý den, jdeme nastřelit náušnice."
Sestra: "No ale pan doktor tu dnes není, jen v pondělky a úterky."
Matka: "Cože? Vždyť jste mě objednali! Mluvily jsme spolu po telefonu. 5.1. po 11. hodině."
Sestra: "To musí být nějaký omyl. Tak kdy máte čas?"

Kdy? Nikdy do háje! Načež se matka snažila skrýt, jak velmi je rozhořčená (když pak volala tátovi, tak teda použila peprnější slovo, ale musíme jí to odpustit, ona z královského rodu není) a sestra byla na můj vkus až příliš milá. Beztak za celé to "nedorozumění" může ona a ten její stupidní papírový kalendář, kam si propiskou poznamenala jméno a telefonní číslo mámy. Není divu, že ani neví, na kdy mámu objednala, když vede tento středověký rezervační systém. Máma nás teda objednala na příští týden a vyklidila pole. Co jsem nepochopila bylo, že se málem rozbrečela. Nevím no. Jako asi by se sebou měla něco dělat. Nejlíp by jí prospělo přestat kojit a začít spát, nicméně to jí se sourozenci nedovolíme, tak si musí dát čokoládu nebo tak něco...

V autě naštvaně vyvolávala otci, zanadávali si na komunistický kalendáře a konspirovali, kde se stala chyba. A tímto bylo mé uvedení do šlechtického stavu odloženo. Ale jednu pozitivní stránku to má. Matka zdravotní sestře objasnila, že hlídání už mít nebude, takže příští týden přitáhne spolu se mnou i bratra a že tam bude řvát. Sestra pokorně souhlasila. Jupí, bude srandaaa!