Z deníku mimina - břicho

Jsem úspěšná. Závod spermií jsem vyhrála na celé čáře, chromozomy jsem vyfásla XX. Plánuju se narodit do britské královské rodiny nebo alespoň nějakému francouzskému velvyslanci. Bojnour, croissant a tak.

USA radši ne prosím, na můj vkus příliš mnoho dřevostaveb. Východ? To jako vubec! Cítím, že můj život bude jedna velká pohádka. Proto moc nechápu, kam se matka tak honí. Pořád rozlítaná, hrůza, nemám chvilku klidu ani v břiše.

Po pár měsících se mi pomalu začíná rozplývat můj zámožný a ideálně jedináčkovský sen. Vypadá to, že se za prvé nenarodím do anglicky hovořící země, i když ploditelé spolu každý večer anglicky rozmlouvají. Třeba aspoň vypadnem, až se narodím. Druhá věc mě zneklidňuje ještě o trochu víc. Kromě "hlubokého hlasu", který se směje stupidním vtipům a má příšerný hudební vkus, poměrně často registruju ještě další dva. Jeden tenký, ten furt mele. Druhý hlučný, ten furt řve. Noo, naděje umírá až poslední, ale existuje malinká, jistě totálně absurní možnost, že bych se já - její výsost - měla narodit jako třetí dítě do nějaké střednětřídní české rodiny? No to jako no way. 

Tak je to potvrzený. Těch dvou hlasů v úrovni břicha se asi nikdy nezbavím, jsou s mámou furt. Takže sourozenci. Skvělý. Navíc čeština výrazně převažuje nad angličtinou. Že by si ti dva chudáci vykládali anglicky jen tak pro radost? No tak každý máme nějaké koníčky, že, ale čekala jsem od toho víc. 

Matka je dost labilní mi přijde. Občas se směje, dost často řve, někdy brečí. Čekala bych jinou vyspělost od ženské, která je potřetí dobrovolně těhotná. Hluboký hlas snad každý den zahlásí: "Jsme blázni." Na to bych si s ním plácla. Nemohl to vyjádřit líp. Jsou to cvoci. Ještě s těma dvěma usmrkancema. No, nevadí. Mohla jsem dopadnout i hůř. 

Matka ani ve třetím těhotenství nesebrala dostatek odvahy, aby se vykašlala na ty blbý screeningy a cukrovkový test, takže mě pořád někdo otravuje. Někdy v poločase mého pobytu v břiše jsem cítila, že matka i hluboký hlas jsou jaksi napjatí. Po dalším stupidním vyšetření, kdy mě 20 minut doktor naháněl jak kozu jsem byla svědkem fakt super konverzace. 

Matka: "Tak je to holčička." Omluvně. Proč jako omluvně?! Proč jako omluvně?!
Hluboký hlas: "Coo? Nee. Tři baby, tři baby. Já jsem jako rád, ale..." Dík moc, fakt dík hele. 

No a pak už to o moc lepší nebylo. Ti dva menší pořád na matce visí, to zarazím okamžitě, jak vylezu. Matka furt unavená, hluboký hlas pořád mele jenom o sklepě a rekonstrukcích. Navíc se ti dva chytráci pořád povzbuzujou, jak po porodu bude líp. To určitě. Naivkové. 

A za tu šťastnou hvězdu, pod kterou se mám narodit, matku potrestám. Přiberu. Porodí si těžký mimino, ať si taky užije.