Výchovné selhání, lego a tak...

Moje výchova je totálně promyšlená. Přesně vím, co dělám. Úplně nejvíc vím, jak řešit vztek tříleté, když mně samotné na čele naskakuje žíla velikosti Suezského průplavu.

Řeknu to stručně. Když je nejhůř, musím sebe a dceru oddělit dveřmi, které jedna z nás neumí otevřít (která asi), aby nebylo ještě hůře. Ano, chytré hlavičky pochopily, zavřela jsem dceru do předsíně. V klidu, byla tam asi tak minutu, mezitím jsem se snažila vychladnout a hodit všechnu vinu za aktuální domácí atmoséfru, vztek dítěte a moji cholerickou povahu na manžela, a poté zpacifikována mužem (nechápu, proč si to nenechal líbit, že) jsem ji šla vysvobodit.

No nějak jsme se nakonec usmířily. Samozřejmě, jako vždycky. Omluva, objetí, mám tě ráda, a tak dále. Nicméně, dneska....

Dcera: "Mami, mami, dívej." (dcera si hraje s legem)
Matka: "No? Na co se mám podívat?"
Dcera: "Bártík moc zlobil a tak ho maminka tady zavřela." (chudák chlapeček z lega - Emmin bratr - je zastavěn kostkami, vypadá spíš jako zazděný mnich, skvělý)
Matka: "Nooo, to ale není moc pěkné, že? Bártíka takhle zavírat?"
Dcera: "Vždyť mě jsi taky zavřela, když jsem zlobila s Peppou."
Matka: "Ano, to je pravda, ale asi by se to dalo vyřešit i jinak."
Dcera: "No a kam mě teda zavřeš příště?" (WTF - kam ji zavřu příště? Bomba, matka roku)
Matka: "Já doufám, že nikam. Že to vyřešíme jinak."

Pak ještě nadšeně odebrala lego bratrovi všechny "hračky" a tím dokonale nasimulovala běžnou situaci ze života, kdy na něho prakticky pořád křičí: "Nemůžeš!", načež zoufalé batole začne mlátit hlavou do země. A nás se pořád s úsměvem lidé ptají: "Jéé, kde chlapeček boural?"

Lego je vůbec super věc. Nedávno byli lego panáčci Emmička a Bártík mimo dům.

Dcera: "Mami, mami, Emma s Bártem jsou ve školce."
Matka: "A kde je tatínek?"
Dcera: "Ten ja autem v práci."
Matka: "Aha. A maminka je asi taky v práci, že?"
Dcera: "Neee (ve stylu hrabe ti, matky do práce nechodí). Ta nás letadlem odvezla do školky a teď je ještě v letadle."

Neměla jsem odvahu se zeptat, co jsem teda dělala, až jsem vystoupila z letadla. Odpověď tuším. V horším případě nic, v lepším jsem šla k doktorovi. Skvělý, nemakačenko nebo těhotný hypochondr. No už ať otevřou ty školky i u nás, ať si ty nálepky aspoň zasloužím.