Můj muž dostává v práci stravenky. Samozřejmě, že za ně nechodí na obědy, protože se z meníček nenají. Naložím mu tedy dřevorubeckou porci domácí stravy a za stravenky jezdíme vesele celá rodina nakupovat do Tesca, je to zábava.
Říkáte si, proč jsme blázni a nejezdí tedy jenom jeden z nás? Nebo proč se prostě muž cestou z práce nestaví každý den v obchodě pro pár rohlíků, deset deka šunky a smetanu?
Takže. Nákupy nemáme rádi, věnujeme se jim co nejméně. To znamená, že se snažíme jednou měsíčně nakoupit za stravenky a zbytek si necháme vozit, jo jsme zhýčkaná generace, už i nákupy jsou pro nás obtíž. To za našich dědečků nebylo ani jídlo, ani obchody, ani nákupní vozíky, ani peníze a ani ledničky, natož mrazáky.
No a jezdíme všichni spolu, protože jsme oba moc velcí sobci, abychom jezdili zvlášť. Nebo možná já jsem sobec. Nechci jet sama na nákup a rozhodně nechci zase trčet doma s děckama, zatímco chlap relaxuje na nákupu. A pak - jsme rychlejší. Máme systém, já napíšu seznam, vypreparuju pro muže potraviny, které bezpečně najde, každý se ujmeme jednoho dítěte a vyrážíme brázdit uličky obchoďáku a závodit s časem. Jezdíme do Tesca. Bere stravenky, je velké, má otevřeno dlouho a mají nákupní vozík v podobě autíčka!!! Bomba.
Takže vlastně jsme si nakupování zpříjemnili na maximum. Jediný stín na našem štěstí byla nutnost jít s týdenním nákupem za dva litry k samoobslužkám a za příjemně linoucí se melodie uřvaných dětí (čí děcka do háje tak ječí, ty naše, aha, vždyť jsou to jen děti, že?) rozdělit nákup na tolik rund, kolik bude potřeba, abychom pokaždé uplatnili 5 stravenek.
Ale tenhle očistec je za námi. Od prosince berou v Tescu na pokladně 15 stravenek. Nákupy se staly téměř nebem na zemi. Jen prostě vystojíme kilometrovou frontu u pokladny a pak udáme skoro všechny stravenky a jedeme domů.
Minulý týden jsme tak tedy učinili. Paní propípala celý nákup, my si malovali další tři týdny bez nutnosti osobně navštívit obchod, já pyšně podávám pokladní celý pakl stravenek, když v tom: "My ale bereme jen 5 stravenek." Děs v našich očích byl zřetelný. "Jak jako 5? Však jste brali 15." "Ano, jen v prosinci."
Byli jsme tak skleslí, že jsme se nezmohli ani na slovo. Takže příští týden zase. A k samoobslužkám. Neměli jsme ani energii nadávat. Já se snažila trousit při ládování dětí a věcí do auta, že jsou lidi co nemají na jídlo, že jsme na tom dobře. Muž tak konstruktivní nebyl a hned v autě přišel s úžasným nápadem: "Až bude Bárt příští týden na hlídání, tak bys mohla zajet na nákup sama, ne?" Nebudu vypisovat, co následovalo, nebudeme si anidealizovat naše manželství.
Nicméně včera jsme jeli do Tesca znovu. Emma chtěla pořád bonbónky, neustále se vykláněla z mnou adorovaného auta, samoobslužky pro změnu připomínaly peklo, nicméně dobrá zpráva je, že nám zbyly už jen 3 stravenky. Za které oslavím své narozeniny v Ollies, příští týden, až otevřou!!! Muž tvrdí, že neotevřou. Pokud ne, pošlu ho do tesca....s oběma dětmi...pro suroviny na dort...můj dort...který mi upeče. Tak!
