Tři p. Prostě první průměrné těhotenství. Tak akorát ukázkově jsem přibírala, tak akorát jsem zvracela a tak akorát mě bolely záda a pálila žáha.
Hodně jsem se těšila a moc mi to neubíhalo. Pročetla jsem diskuse o tom, jak mimino rodinu pozitivně změní (s odstupem času bych slovo pozitivně asi nahradila nějakým jiným, ale dejme tomu). Pořád jsem zkoumala, jestli už mi roste břicho a vrcholem mého štěstí byla nutnost koupit si těhotenské gatě.
Můj muž byl od začátku přesvědčen, že se nám narodí syn. Jak by taky takový alfa samec mohl zplodit holku. Na velkém ultrazvuku nám doktor sdělil pro mého muže velmi radostnou novinu, že čekáme holčičku. Manžel se snažil doktora pro jistotu zviklat, ale ten se urazil a stál si za svým. No nic. Šli jsme koupit růžové bodýčko do Pepca, vyfotili jsme ho a poraženecky poslali rodině. Tchánovci totiž lobovali za holčičku, jelikož si byli schopni pořídit pouze dva syny. V prvním kole jsme tedy prohráli 1:0.
Můj muž mé těhotenství ani náš malý zázrak nějak extra neprožíval. To nepíšu proto, abych si na něj postěžovala, ale abych povzbudila labilní budoucí matky, že pro muže mohou být abstraktní počátky rodičovství těžké. Vrchol zapojení budoucího tatínka byla právě účast na onom velkém ultrazvuku, občasné podivení se nad mým obrovským břichem a vysávání našeho paláce 1+1 ve 3. trimestru. Přesto hodnotím úroveň zvládnutí situace „budu otcem“ v tehdy jeho 22 letech jako velmi uspokojivé.
