V dnešní době je moderní cestovat. Do třicítky by každý člověk, který chce něco znamenat, měl stihnout aspoň úplný základ - Bali, Indii, Nový Zéland, New York a ideálně Barmu.
O Anglii, Francii, Chorvatsku, Itálii a Egyptu se vůbec nezmiňuji, neb to máte mít nacestováno z dětských let ještě s rodiči. A tím se jen potvrzuje něco, co jsem už dávno tušila. Nejsme moderní. S mužem neradi cestujeme. Možná, že to souvisí s našimi ratolestmi, které zrovna cestovatelské typy nejsou, ale vrcholem našich cest je dvakrát do roka výlet do Bruntálu, což je podle cedulí přesně 72 km. O to lepšími odborníky jsme na ostravské okolí. Cokoli, co je v dojezdové vzdálenosti 15 minut, známe.
A co se tedy stalo, že jsme se rozhodli vyjet na CELÉ 2 dny do Prahy? Frustrace zaklepala na dveře. Vidina Velikonoc strávených stejným stereotypem jako koneckonců posledních 6 let života nám natolik zvedla tlak, že jsme se rozhodli vyrazit do světa. Vlakem samozřejmě. Protože v autě se brečí, blije a celkově si člověk po cestě delší než dvě hodiny sáhne na úplné dno.
Takže dva dny před plánovaným odjezdem hledáme ubytování. Oukej. To nepůjde. Rozhodně za jednu noc v Praze nehodláme zaplatit tolik, co by stála nová houpačka na zahradu, jídlo na dva týdny nebo nafta na tři měsíce. Ráno moudřejší večera. Jdeme spát. Přinejhorším vyrazíme na Velikonoce do Olomouce, to bude levnější. A s tou želvou na náměstí budeme mít hezkou fotečku.
Ráno se na nás usmálo štěstí a "flat 18 minutes from Vaclavian square" za 1000 Korun českých pro celou naši skvadru. Bereme! HNED! Pak už jen osmnácet za ČD vlaky a kostky jsou vrženy. Jede se do Prahy.
Nadšení z vystoupení z komfortní zóny trvalo pouze pár hodin. Naštěstí se již naše rozhodnutí nedalo bezplatně zvrátit, takže o den a půl později balím tak, abychom se na dva dny vlezli do dvou dospělých a dvou dětských batohů.
Ráno v den D vstávám brzy, umývám si vlasy, abych v Praze nedělala ostudu, dochystávám baťůžky a třesu se vzrušením. Po čtyřech letech mé nohy opět vstoupí na pražskou půdu. "Mí Pražané mi rozumějí". Jistě není náhoda, že náš flat 18 minutes from Vaclavian sqaure se nachází kousíček od vily Bertramky. Cítím se jako Mozrat.
Na druhou stranu jsem ovšem i ostravský vlastenec...Možná jsem měla dětem zakoupit čepičky Baník nebo tak něco, ať máme z Prahy nějaké skutečné zážitky, ale vzhledem k last minute povaze této výpravy to budu muset nechat na příště.
Samotná cesta na nádraží byla celkem dobrodužná, protože najít parkování, ze kterého vás nebude bolet u srdíčka, prostě stojí nějaký čas. Nakonec vše dobře dopadlo a my nakládáme do vlaku všechny tři ratolesti a jdeme hledat místa.
Já: Kde máme ty místenky? Podívej se prosím.
On: Já tady ten mail nemám.
Já: Jak jako nemáš?! Však jsi říkal, že ti to přišlo!
On: Proč jsi to vůbec posílala na můj mail?
Já: Protože jsi mi to řekl!
On: To není ani ve spamech, nikde to tu není tyjo...
Já: Co budeme dělat?!
Vlak se i s námi rozjíždí...
Dítě: Mami, je všechno v pořádku?
Já: Ne, není miláčku všechno v pořádku.
On: No fakt to nemám.
Já: To je jako osmnácet v háji? (Dosadit si můžete i jiná slova)
No nakonec se muž v mailech zorientoval a jízdenky našel, nicméně první zatěžkávací zkoušku naší cesty jsme zvládli si myslím pěkně. Pokračování příště.
