Postmas 7.12. Naše jolka

Plán byl jasný. Muž podtne, setne nebo tak něco jeden z našich mrzáckých smrčků na zahradě a my si vychutnáme ten krásný pocit mít strom z vlastní zahrádky. 

Nestalo se. Stromky jsme totiž vždy sjeli letmým pohledem, když byla tma. Bylo vidět, že jsou natlačené příliš na sebe a ne zrovna husté, ale ten strom S tam určitě bude, to cítíme.
Na světle se ukázalo, že jehličí je žluté. To by vypadalo fakt blbě. Hm...

"Mám teda zajet pro ten stromek někam?"
"Jo."

A bylo. Muž dovezlo nádhernou joločku a teď už ji jen všichni romanticky a nadšeně ozdobíme. Scénář klasický. 
"Čím to rozdělám? Kde mám svoje nářadí?"
"Bacha, ten strom ti padá na dítě. Mimochodem proč jsi tak nervózní?"
"Nejsem do háje nervózní, jen to potřebuju rozdělat."

A tak dále. Pak na nás padla klasická každoroční deprese, že máme hnusný ozdoby a hnusný světýlka a náš strom bude vypadat jak z nevěstince. A tak se i stalo. 
"Tak zajedeme koupit jiný ozdoby, žlutý světýlka?"
"Já nevím, ty chceš?"
" "
" "
"Tak to kašlem, ne? Příští rok."
"Jo, asi jo, uděláme si letos hnusnej strom."
"Dáme si tam teda i ty modrý baňky?"
"VŠECHNY!"

A dokázali jsme to. Máme zlato-stříbrno-červeno-modrý strom. S kýčovitými světélky, pestrobarevnými řetězy a samozřejmě socialistickými lametami. Když se na něj muž s hlavou nakloněnou na bok zadíval, prohlásil: "Trochu ruský." Jo, s tou červenou hvězdou na špici úplně. 

No, takže letos opět idylicky a hlavně stylově. Slíbili jsme si že příští rok si tohle už neuděláme. Už mám rozepsaný testový dokument se seznamem na příští rok. Tak to určitě klapne, musí.