Kouzlo hrozby vyvolávaného porodu tkví v tom, že vám prozradí, kolik z vašich kamarádek je ve skutečnosti zkušenými porodníky.
Když mi ke konci těhotenství 5 doktorů sdělilo, že miminko je nějaké velké (jak se do mě vlezlo haha) a doporučovali by tedy vyvolat porod, 2 metry do stropu jsem radostí neskákala. K průběhu tohoto porodu jsem se velmi upínala. Bude to skvělé, bude to přirozené, bude to orgasmické? No na to jsem víru neměla, ale bude to prostě fajn. Zase si prožiju většinu kontrakcí doma, pak prostě přijedu jen vytlačit, skvělý plán zkušené třetirodičky.
Ač mi všichni lékaři radili vyvolat, internetové duly, moje kamarádky a emimino měli jasno: "Nenech do sebe vrtat! Miminko samo ví, kdy je připravené. Bla bla bla..." Volba nade mnou visela jako Damoklův meč. Ale vzhledem k tomu, že nejsem žádná biodulolesana, nedokázala jsem doporučením lékařů odolat a den před termínem (sodoma gomora) se dostavila k vyvolání.
Sliby: "Ale jistě. Hned od rána budete na porodním sále s manželem."
Realita: "Všechny sály máme plné, musíte jít na porodní pokoj (hekárna hu huu, to bude jízda)."
Takže muž odešel domů dělat společnost našim dětem a dědečkovi, zatímco já si užívala bezbolestný (ne)začátek porodu. Zavedli mi tabletu, nic se nedělo. Udělali mi klystýr, nic se nedělo. Píchli mi vodu, něco se dít začalo. Tak akorát bolavé kontrakce, abych si při jejich prodýchávání ve sprše gratulovala, jak jsem skvělá třetirodička. Hodinku jsem si vesele prodýchávala a plácala se po rameni. Pak mě přestěhovali na sál, napíchli mi oxytocin a dala jsem si horkou vanu. V minutě, kdy se muž objevil na sále, začaly tak silné kontrakce, že nejen, že jsem nebyla schopná vylézt z té vany, do které jsem právě vlezla, ale zároveň jsem začala agresivně vyřvávat: "Dejte mi nějaké drogy, jinak to nepřežiju!" Fakt, že jsem si při přesunu na křeslo vytrhla kanylu k rychlejší úlevě zrovna nepřispěl. Asistentka na mě hleděla s výrazem prozrazujícím, že takovou hysterku už dlouho nezažila, nicméně nějaké drogy mi píchla. Úlevu jsem vůbec necítila. Byla jsem otevřená na 6. To mě absolutně vyděsilo. To jako budu rodit pozítří? Do té doby tady zdechnu. Po pár kontrakcích jsem cítila, že tlačím. Informovala jsem tedy asistentku. Ta si mile trvala na svém, že rodit ještě nemůžu. Za chvíli přicupitala doktorka a podivila se, že jsem už na 9 - "tak si trochu přitlačujte, ale ještě vydržte". Po další kontrakci jsem trvala na svém já, a když mě personál na můj vkus trošičku ignoroval, začala jsem tedy tlačit. Tím jsem zdravotnický tým zmobilizovala, a v hysterickém řevu a poměrně velkých bolestech cobydup porodila téměř čtyřkilovou holčičku. Kterou museli rozdýchat (nebojte maminko, všichni dělají svou práci) a pak odnést do inkubátoru. Skvělý. Porod by byl, dítě nikde. Šití bolelo. "Tak si dýchejte ten plyn." Ok, ožrala jsem se Entonoxem. Přesně takhle jsem si to malovala. Abych náhodou neměla ten porod tak růžový, nedokázala jsem se po něm vyčůrat, takže jsem konečně zažila to pověstné cévkování. A to by bylo.
PS: ano, vyvolávaný porod bolí víc!
Aaaaale - jsem zdravá já i náš třetí poklad, takže super. Jo a pokud vyznělo, že jsem s porodnicí nespokojená, tak to není pravda. Miluju to tam. Klidně bych se tam zase vrátila - nicméně bez toho porodu samozřejmě.
