Očkování mám v paži, jak metaforicky, tak doslova. Což se jeví tak trochu jako oxymoron, ale opak je pravdou. Buď jsem jako tak totálně pokroková nebo jen trpím schizofrenií.
Hned pro začátek, protože se s nikým nebudu hádat v komentářích. Jsem Švýcarsko. A jsem matka. Přemýšlím o plínkách a montessori, příkrmech a vinted nákupech, obědech na dva dny a nejlepším mopu. Takže jako očkování? Myslíte hexu nebo spalničky? Jo, slyšela jsem, že meningokok je hrazený...Covid očkování? Cože, tak proto byly zavřený herničky? Jo aha...
No prostě jsme byli dotlačeni, že. Bude totiž zima. A my máme tři děti. Se kterými nebude úplně příjemné a ani možné trávit hodiny a hodiny venku. Ač tedy heroické matky z emimina tvrdí, že neexistuje špatného počasí, jen nevhodného oblečení. Blbost. No a proto se potřebujeme dostat na každou vnitřní akci, kterou povolí, jestli teda nějakou. A i když jsme nechutně bohatí, měsíční budget na testy jsme si rozhodně představovali nižší. A to nás tedy přivedlo tam, kde jsme dnes.
V sobotu...
Muž: "Tak co? Nezajedem se naočkovat?"
Já: "Já nevím, jestli jsem na to připravená..."
Tím jsem myslela ideologicky. Co když mě fakt očipujou. A Bill nebo Melilnda se dozví, že jsem dětem tajně vyhodila nějaký hračky, že si snižuju své IQ čtením diskusí na emiminu a že tajně požírám sladkosti, o které jsem se v silnějších chvílích plánovala podělit s manželem. A taky, že jezdím na oranžovou. Navíc! Po očkování můžou začít padat vlasy. Psaly holky na e... Pšt! No každopádně to byla moje největší obava.
V očkovacím centru bylo veselo. Nevím, jestli tam bylo veselo i před naším příchodem, ale to my si už zvykli, že kam vkročíme, tam to ožije. Takže. Totálni zastánci očkování (muž bez roušky - nikdo neřekl ani slovo) a tři děti mladší čtyř let. Syn poté, co se rozhlédl, vyhodnotil, že není důvod, aby déle setrval, a opakovaně nás vyzýval k odchodu - tak decentně, jak to jen téměř dvouleté vzdorovité dítě umí. Že víme, co děláme, dokázaly i naše hluboké konverzace s očkujícími.
Já: "No...takže za ty dva týdny. To jako už všude budu moct chodit?"
Paní: "Pokud myslíte bez testu, tak ano. Do té doby s testem."
Já: "Aaa teda...stačí jedna ta dávka a bude to ok?"
Muž si nevedl o nic lépe. Jediné, o co se zajímal... "A dostaneme teda to potvrzení?"
Aspoň, že dcera posedlá nemocničí tematikou mohla být přítomna té památné chvíle a vidět očkování. Milá paní mě ještě politovala a doporučila mi odpočívat a zařídit si hlídání. Zatímco jsme čekali na vytouženou cestu ke "svobodě" - ano, ten cár papíru, radovala jsem se z toho, jak jsme mladí a odolní a všechno zvládneme. Dokonce i nezkrotného syna jsme zabavili kelímkem na vodu pro omdlévající a ode mě vyfasovanými penězi, se kterými cinkal a rozsypával je mezi židlemi.
Ihned po obdržení covid passu jsme zamířili s dětmi naše očipování oslavit koupí létajících draků s krtečkem, lítají nejlíp. Jsou vyprodaný. Do háje. Tak jsme aspoň zajeli na hřiště. Jsme plní energie, nejhorší máme za sebou, ten píchanec totiž fakt dost bolel.
V noci to začalo. Zimnice, horečky. Cca 30 hodin K.O. Oba dva!!! Oh my. Víte - marodit bez dětí je vlastně dovolená. Ležíte na gauči, sledujete přiblbé seriály a vaše největší výzva je dojít si udělat čaj nebo vzít paralen. Marodit s dětmi? Gulag! Žádný odpočinek, žádná svoboda. A dozorci? Ti nejvíc nemilosrdní na světě. Protože kdo si do háje chce hrát na "já budu kočička a ty maminka" nebo se nechat tahat někam ven! Ale trochu dobrého z toho vzešlo. Za prvé jsem vždycky vyhrála soutěž s mužem o vyšší teplotu. Takže jsem byla větší chudák. To prospělo mému sebelítostivému egu. Za druhé jsem přestala řešit, že naše manželství s třemi malými dětmi zdá se mi poněkud vášněprázdné a byla ráda, že nemám nějakého debila, ale parťáka, se kterým se v gulagu podržíme. A abyste mi záviděli ještě víc - syn má zrovna detox od pohádek, takže jsem ten horor zvládli bez televize! Potlesk prosím.
