Já a můj muž jsme úžasní rodiče, to se nedá popřít. A víc než skvěle to dokazuje dnešní zážitek, o který se s vámi podělím.
Můj muž je báječný otec. Hází s dcerou, blbne s ní na posteli, dělá pro ni kraviny s balonem a obecně má prostě po příchodu z práce tu energii, kterou já jsem oplývala od rána zhruba 5 minut asi do té doby, než Emma odmítla sníst snídani.
Jedna z věcí, kterou Emma miluje je, když ji tatínek posílá v kočáru. Znáte to, odrazíte kočárek, on kus odjede, dítě vřeští radostí. Vy k němu dojdete a tak dokola a dokola. Děláme to docela čast. Ne jinak tomu bylo i dnes.
Už jsme ušli dobrých 100 metrů plných rychlé jízdy, smíchu a radosti, když přišel ten osudový odraz. Manžel kočár odrazil, ten zahnul (to ještě není nic tak výjimečného) a najel na takový malý hrbolek a ... No co asi, převrhl se. Převrhl se i s naší dcerou, kterou jsem viděla hlavou dopadat na chodník. Běžně máme intuici a když hrozí nebezpečí, tak za dcerou běžíme, mimochodem vždycky zcela zbytečně, nikdy se nic nestalo. Až dnes.
Oba se okamžitě rozběhneme ke kočáru ležícímu na boku a k řvoucí dceři. Já se ale v poslední chvíli zastavím a řvu: „Ne, já se nemůžu podívat, podívej se ty“. Naše dítě si totiž velmi často během obyčejného zakopnutí skousne vnitřní ret a pak krvácí jako o život, takže jsem si ani nechtěla představovat, jak musí vypadat po takovém pádu. Hystericky jsem si zakrývala obličej a řvala „Radime, Radime“ (ač se tak můj manžel nejmenuje, říkám mu tak jen proto, že ho tak neustále oslovoval učitel na ZUŠce, navíc většinou jen ve chvílích, kdy ho chci naštvat, asi nějaký divný reflex). Muž pohotově přiskočil, dceru prohlédl a uklidnil mě, že je vše dobré. Po pár minutách se dítě uklidnilo a po hodině vylezla krásná boule.
Muž měl docela výčitky, nicméně jak už jste někteří možná četli, mně dcera kdysi spadla z ikea jídelní židličky hlavou přímo na zem, takže si skutečně nemáme co vyčítat. Nakonec jsme usoudili: „A tak lepší, že zažije trochu srandy i za cenu zranění, než kdybychom s ní nic nedělali“. Takže jak říkám, nejlepší rodiče na světě.
PS: pro milovníky domácího lékaře, černých historek z internetu a katastrofických scénářů. Dítě se jako obvykle najedlo, bylo živé, čilé, mluvné a vůbec – nic jí prostě není. Teď pokojně spinká a my přemýšlíme, jestli se jí čelo zbarví do modra nebo fialova. Takže prosím nešířit paniku. Máme dítě z oceli.
