Bezdětní se bojí, že pořízením si dětí přijdou o veškerá dobrodružství. Já vám ale prozradím tajemství. S dětmi nabývá termín „dobrodružství“ zcela nových, nečekaných rozměrů.
Je podvečer. Vegetíme na zahradě (jak by napsaly matky z emimina). No a díváme se, jak si náš zkoumavý chlapeček rve zase něco do pusy. Nevěnujeme tomu pozornost, chápejte, je podvečer, to znamená, že mozek rodiče jede už asi jenom na 25% a ty si šetří na koupání a uspávání. Za chvíli slyšíme kašel. Fajn, náš téměř devítiměsíční syn se dusí, už zase. Tak s ním dost neznale třepeme, obracíme ho a radujeme se, že dýchá. Jsme to ale pokrokoví rodiče, nebojíme se, necháme dítě objevovat a učit se zkušeností.
Problém nastává při jídle. Syn nedokáže polykat. Vodu tedy mírně, ale mléko (ač je to kozomil až běda) nebo snad kaši vůbec. Snaží se spolknout, neúspěšně, a zakašle se. A tady končí sranda, vážení. Zastydl nám úsměv. Takže se střídavě snažíme opět vyklepat z něj to něco, co nejspíš snědl, okoupat vyděšenou, řvoucí dceru a dostat do malého objevitele jídlo nebo pití.
Po hodině si přiznáme, že potřebujeme lékařskou pomoc. Vyrážíme na pohotovost. Na ORL zjistili, že chlapečkovi nic není, v krku nic nemá. Na dětském zjistili, že chlapečkovi nic není. Má zdravou barvu a má se k světu. Já se cítím jako idiot. Píchli jsme v areálu nemocnice kolo. Emma spí v autosedačce, muž vyměňuje kolo a já se ztrácím a následně nacházím v areálu nemocnice s desetikilovým drobečkem.
Ještě, že můj muž je kutil, takže kolo vyměnil rychle a Bártík se tedy tváří zdravě. Jedeme domů, ukládáme děti do postýlek a já jsem vděčná, že je ta komedie za námi.
Není. V jednu se Bárt probudil. Řve hlady. Nedokáže polknout. Jsem zoufalá, budím chlapa, chlap odchází spát (to není kritika mužství, mám skvělého manžela, tak ať jen dámy víte, že chlapi to tak prostě mají, neví, jak se mají zapojit, tak jdou raději spát, fakt díky moc).
Napadá mě spásná myšlenka. Narvu svoje mlíko do dítka dávkovačem od Nurofenu! Nurofen přidám taky. Co když jsou to zuby? Co když není problém v polykání, ale prostě v sání? Chudáček. Uspím v nosítku (jsem totiž úplná lesana). V pět ráno už se trochu napije. Druhý den je ok.
Závěr? Prostě jsem asi podcenila zuby. Nevadí. Stálo nás to defekt a 90 Kč, které musím poslat na fakturu, protože hotovost u sebe běžně nenosíme.
Závěr o tři dny později? Bárt vykadil stéblo trávy. JÁ TO VĚDĚLA!!! A pak ať si na mě přijde někdo s názorem, že život s dětmi je nudný. Pche
