Jsem velká sportovkyně. To chci, aby se o mně vědělo. Mám doma rotoped za cca tři litry a dvě sportovní podprsenky vysoce prestižních značek Kalenji a HM, což je úplně jedno, protože kojící prsa jsou prostě kojící prsa, že.
Kdysi dávno (není to tak dávno, ale cokoliv, co bylo před dětmi, znamená vlastně v pravěku) jsem ušla 50 km dlouhý přechod přes tři beskydské vrcholy.
Před koronou jsem chodila hrát jednou týdně badminton. Ano, tím myslím to amatérské zběsilé pobíhání po hřišti s badmintonovským náčiním, ne skutečný badminton.
Jednou za pár dní jsem ujela na rotopedu 5 km za 20 minut. Když jsem se dozvěděla, že teta mého muže jezdí pětkrát týdně 10 km za půl hodiny, trapně jsem dělala, že já vlastně ani nevím, kolik za kolik ujedu. Ha ha, jasně.
No a předevčírem jsem šla na inliny. Na kterých neumím zabrzdit. To je asi výčet mé sportovní aktivity za nedávné období. Vlastně ještě tak dva měsíce zpátky jsem šla běhat a uběhla cca 4 km.
Jinak každý den cvičím, tak 10 minut, buď na diastázu, nebo moje dětmi a evidentně špatnými pohyby strhaná záda, to je moje vášeň.
Ale já se rozhodla, že se z hobíka stanu profíkem a do svých pravidelných (no, to se ještě uvidí) aktivit zařadím i HIIT. Protože za málo peněz, hodně muziky. Tzn. za málo času hodně potu a svalů. A taky proto, že to cvičí Emily Norris a asi sto padesát tisíc dalších.
Můj úspěch je, že jsem neumřela a že mě děti těch 17 minut nechaly na pokoji. Mezi neúspěchy bych zařadila, že jsem při skákání panáků udeřila dceru do hlavy a končila jsem každou sekvenci o pět vteřin dřív, protože jsem myslela, že vypustím duši. Nicméně, jsem zcela nový člověk. Bolí mě nohy a už cítím, že jsem shodila minimálně kilo tuku a přibrala cca kilo svalstva. Chápete. Takže buďte fit minimálně tak jako já. Sportu zdar.
